Koláže jsou dobrodružství, říká o světě vystřihovaných příběhů umělec s nůžkami

Název expozice se slovem vrah, to nezní úplně optimisticky. Na co se diváci můžou těšit?
Optimisticky možná nezní, ale je to vlastně realita. Čas je sice velké, ale pomíjivé téma, ostatně jako samotný čas. Denně slyšíme: Já nemám čas, čas je nám v patách, nač ztrácet čas, ten čas ale letí a podobně. Při pohledu na hodinky jsem si uvědomil, že je na čase zpracovat to, co člověk dělá v plynoucím čase, tvorbou koláží. Když vznikla první, nový cyklus ještě neměl název. V průběhu času mě napadly tři: Časosběr, Čas nám plyne plynně a trochu naturalistický Čas je nejlepší vrah. Počkal jsem, času bylo dost, a říkal si, že mě časem ještě něco napadne. Nakonec to dopadlo nejlépe, jak mohlo. Do komentářů na facebooku mi totiž napsala moje kamarádka, trutnovská fotografka Lenka Hurdálková: Čas je nejspolehlivější vrah. Naprosto výstižné a už to tak zůstalo!

Čím tě zaujal prostor Galerie Uffo?
Svou prostorovou velkorysostí. Je to čistá galerie, kde nejsou žádné rušivé prvky, a to mi vyhovuje. Je tam také hodně světla, což by však v případě mých koláží, kdyby byly zarámovány pod sklem, působilo rušivě. Proto jsem se rozhodl, že je rámovat nebudu, ale pouze je zavěsím.

Co pro tebe znamená slovo koláž?
Setkání nesourodých prvků, které spolu nemají na první pohled nic společného, ale když se dají dohromady, vznikne nový příběh. Z nesrozumitelného může vzniknout i docela srozumitelné dílo nebo situace. Koláž může být třeba i na ulici, kde se také neustále něco mění, vznikají jakési tvary, setkání či příběhy. Slovenský surrealista Albert Marenčin kdysi uvedl, že koláž je ve francouzštině lidovým pojmenováním konkubinátu. V poloilegálním svazku žijí ve společné domácnosti různorodé prvky, kterým církevní ani světská vrchnost nedala náležité požehnání. Koláž je prostě dobrodružství.

Opravdu dobrodružství? V ateliéru při vystřihování a lepení?
Ano. Když začnu vystřihovat, mám vzdálenou představu, ale v průběhu tvorby se teprve upřesňuje. A to je velké dobrodružství! Z nesourodých věcí udělám dílo, jež má obsah a vizuální podobu, která může pro někoho být třeba nesrozumitelná. Ale spousta lidí si v tom najde něco svého, nového, překvapivého, něco, o čem nikdy ani nesnila.

Můžou lidi vidět v kolážích to samé, co ty?
Sdělení v koláži nemusí souznít s divákem. Mě uspokojuje, když divák není z mých koláží šokovaný, ale vyprovokovaný k tomu, aby hledal své vlastní vysvětlení. Ano, někdy může být název cyklu koláží návodnější, například Sen – zdroj imaginace nebo u chystané výstavy
v Uffu Čas je nejspolehlivější vrah. Tam divák může najít prvky, které souvisejí s časem – třeba hodinky. Zároveň to ale můžou být spěch, auto, běžec. Něco se odehrává v jednom krátkém okamžiku, pak to pomine a nastává nová situace. Nechávám na lidech, co si v mých kolážích najdou. Když budou mít zájem, můžeme si o tom promluvit.

Nejsou koláže výtvarným hledáním synonym?
Souhlasím, že hledání synonym se netýká jen psaného či mluveného projevu. Některé prvky zakomponované v koláži nemusí být prvoplánově zřetelné, že něco označují, ale můžou označovat něco jiného, i když to vypadá jinak. I v realitě je spousta synonym. Jdeš po ulici, vidíš věc, která ti něco připomíná, a přemýšlíš co. Když na to přijdeš, je to vlastně synonymum věci, které sis všiml.

Co je klíčové při samotné tvorbě?
Úplně prvotní je papírový materiál. A pak jsou důležité nůžky, lepidlo a štětce. Nikdy jsem se nepokoušel tvořit digitálně, protože mám rád proces ruční práce. To mě víc uspokojuje, ona titěrnost. Puntičkářstvím při tvorbě koláží jsem pověstný.

Jaké používáš lepidlo?
Herkules. Rád říkám, že budu dělat koláže tak dlouho, dokud budou Herkules vyrábět. Ale ještě předtím si udělám pořádné zásoby. Na větší plochy používám tužkové lepidlo, ale na detaily si namočím štětec do Herkulesu a lepím.

Papírové podklady si schováváš, nebo hledáš, až když máš nějaký nápad?
V začátcích jsem je sháněl, až když jsem měl nápad. Za dlouhé roky se mi doma ale už nashromáždilo dost materiálů. Mám zeměpisné i anatomické atlasy, staré knihy z antikvariátů, publikace o přírodě, různé časopisy a podobně. Někdy mám v krabicích i trochu předstříhaný materiál, ale dopředu nevím, jestli na něj přijde řada. Stává se, že tam leží třeba pět let, a pak se náhle k něčemu hodí.

Nabízejí ti lidé, z čeho bys měl vystřihovat?
Někdy se mi ozvou třeba ze škol, že se likvidují staré obrázkové knihy, a jestli se do nich nechci podívat. Využiju to, vyberu si, co mi přijde jako vhodné, a odnesu si to. Jednou se mi stalo, že mi někdo dal do schránky tlustou obálku a v ní byla knížka se spoustou zajímavých ilustrací technického ražení. Dodnes nevím, kdo mi ji tam dal. Ale musím zmínit kuriozitu, která s ní souvisí.

Povídej.
Před lety jsme měli s kamarádem Leem Volkem z Nového Jičína výstavu v Hradci Králové v Galerii Celebris, která se jmenovala Chlap s velkou pistolí. Já tam vystavil sérii schémat jakýchsi textilních strojů. Našel jsem totiž v antikvariátu knížku a na jejím konci bylo dvanáct složených schémat, která se dala rozložit a měla na délku asi 80 centimetrů. Já to vykolážoval a přinesl ukázat Vlastovi Havlíkovi, který byl ředitelem Textilního muzea v České Skalici a zajímá se o umění. On se neskutečně zarazil a já nechápal proč. Byl úplně šokovaný. No a pak z něj vylezlo, že ta publikace je pro textiláky z celého světa něco jako bible. Takže lidé z celého světa ji marně sháněli a já de facto zlikvidoval jeden výtisk.

Co se dělo dál?
Vlasta Havlík pozval na výstavu do Hradce svého staršího kolegu, člověka ze skupiny asi sto dvaceti lidí, kteří tu knihu mají nebo ji shánějí. Myslel jsem si, že se bude zlobit, až koláž uvidí, že mu to bude vadit a tak dál. Bylo to ale naopak. Řekl, že by ho nikdy nenapadlo, že by se dala využít
i jinak.

Takže se mu to líbilo?
Ano, dokonce mě pozval do Dvora Králové nad Labem, kde byl mezinárodní sraz lidí, kteří tu světově vzácnou publikaci vlastní. Chtěl, abych tam ty koláže vystavil. Jenže mezitím si je už ode mne koupila jedna architektka z Valašského Meziříčí pro penzion, který navrhovala v Rakousku.

Vzpomeneš si ještě na svoji první koláž?
Jasně! Je to docela kuriozita, je malá, vystavuji ji v Uffu. Jmenuje se V zámku a podzámčí a vznikla v roce 1985. Je černobílá, protože v té době u nás moc barevných časopisů nebylo. Když už tu nějaké vycházely, tak pro mě nebyly moc inspirativní. Já se tehdy ortodoxně rozhodl, že budu dělat jen černobílé koláže.

Kdy se to změnilo?
Když mě kamarád Standa Šobora v Novém Jičíně vzal k sobě na půdu, kde byly barevné americké časopisy Life z padesátých let. Z nich jsem tehdy udělal svoji první barevnou koláž a od té doby tvořím pouze barevně.

Jak na tvé koláže lidé reagují?
Většinou se ptají, kde hledám materiál nebo jestli to skutečně stříhám nůžkami. Jak jsem totiž precizní, střihy a spoje nejsou vidět. Například při výstavě v Galerii Draka dvě paní zpochybňovaly, zda je to skutečně ruční práce. Tak jsem jim jeden rám rozbalil, aby si to mohly osahat. Některé vernisáže jsou doslova nezapomenutelné.

Například?
Třeba v Boskovicích ve Skleníku. Výstavu mi tam domluvila kamarádka Alice Fialová. Její manžel Radovan se těsně před vernisáží s někým bavil a přitom koukali na mou koláž. „Co je ten autor za člověka? Ty ho znáš?,“ ptal se ten člověk Radovana. A on odpověděl: „Znám ho jen málo, vypadá jako inteligentní člověk, ale asi to bude blázen!“ To mě zaujalo, protože se docela trefil. Moje poslední velká výstava byla v Galerii Sýpka ve Valašském Meziříčí, kde jsem žil spoustu let. Na vernisáž přišlo 150 lidí. Spousta lidí mě tam zná, i když tam už 30 let nebydlím. Asi 40 lidí přišlo v poslední den výstavy na komentovanou prohlídku, což je pecka. Ptali se, říkali, co sami v mých kolážích vidí, vše bylo spontánní.

Musí být umělec blázen?
Já si to úplně nemyslím. S umělci jsou spojená klišé a nálepky, že jsou tak trochu mimo. Samozřejmě v určitém slova smyslu to pravda je, protože musí mít v sobě jakýsi jiný svět, než má běžná populace, která se o umění nezajímá. Anebo třeba si ta populace neuvědomuje, že to v sobě má, anebo si to nechce připustit. Takže určitý svůj pohled na svět je umělcům hodně blízký, aby ho mohli svým způsobem ztvárnit.

Vrátím se ještě k tvým snům, které tě mnohdy inspirují k tvorbě koláží. Zapisuješ si je?
Už od roku 1990. Nedávno jsem se rozhodl, že vydám knížku, která zatím nemá název, ale budou v ní právě záznamy mých snů. Snažil jsem se je psát hned po probuzení, aby to bylo co nejvíc autentické a na nic jsem nezapomněl. Pro knihu mám připraveno asi 75 snů. V trutnovském Uffu vystavuji část cyklu, který se jmenuje Sen – zdroj imaginace. Je jediný tvořený od začátku do konce pouze ze zápisů snů. A ještě jednu věc mám v plánu.

Jakou?
Chci vydat knihu o mém dětství. Když jsem byl malý, hodně jsme se stěhovali, mám tedy hodně nevšedních zážitků z různých míst. Knihu jsem pojmenoval To bylo naposled! To byl častý výrok mého táty. Například když jsem se v pět ráno vracel domů ze zábavy, musel jsem do pokoje přes kuchyni, kde táta spal. Když jsem šel okolo něj, otočil se směrem ke mně a řekl: To jdeš brzo! Já nic neřekl, ale on dodal: To bylo naposled!

Výstižné!
Proto jsem oslovil kamarády, jestli by mi nenapsali podobné výroky svých rodičů jako To bylo naposled! nebo Chraň tě ruka páně! a podobně.

Čeněk Čejchan
redakce@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek