Klub železničních modelářů: Tradice, co drží už 55 let

Trutnovští železniční modeláři začínali skromně, v malém „krcálku“ v podkroví Domu dětí a mládeže v ulici Na Struze. „Dostali jsme se ale brzy do povědomí, postavili jsme i menší kolejiště. Přišli za mnou ze Svazarmu, jestli bychom nechtěli otevřít klub nejen dětem, protože tady byli letečtí modeláři, lodní, automodeláři, ale železniční neměli. Naše řady tak rozšířili i dospělí, jako například Mirek Borůvka, takže jsme to rozjeli trošku víc,“ líčí Jiří Beran. Už v roce 1972 vyhrál žák Láďa Hovorka mistrovství republiky. „Když viděli, že máme i úspěchy, dali nám větší místnost a nakonec jsme zabrali celou půdu,“ vzpomíná. Na místě fungovali 39 let. Jenže když budovu převzala Lesárna, musel klub hledat nové zázemí. Na čas se přestěhoval na Frimlovku, ale tam se ukázalo, že to není ideální. Nakonec, už pod vedením současného předsedy Jiřího Novotného, získali modeláři prostory v bývalé kotelně na Pražské, kde sídlí dodnes.

Společně s Jiřím Beranem kroužek v Trutnově rozjížděl také Miroslav Polášek, který dnes žije v Ústí nad Labem, nicméně stále zůstává členem klubu. Jsou to poslední dva mohykáni, kteří pamatují úplné začátky. „První kroužek měl deset dětí, ale brzy jich bylo i pětadvacet až třicet. To už byla velká parta. Děti si myslely, že si budou jezdit s vláčky. My jsme je ale hned vyvedli z omylu. Žádné hraní, modelařina znamenala práci. Nejdřív si musíte něco vyrobit – stromky, domečky, kulisy… A teprve pak se dostanete k ovládacímu pultu a pustíte si vláčky,“ vypravuje zakladatel klubu.

Tenkrát to nebylo jako dnes, kdy si zajdete do obchodu a jednoduše si všechno můžete koupit. „My jsme si museli všechno vyrábět sami – stromky z papíru, ze špejlí, nebo třeba z kousků houby. Nádražní budovy a další kulisy jsme tvořili podle fotografií. Postavil jsem třeba nádraží Kalná Voda a Mladé Buky. Dokonce to otiskl časopis Modelář, aby si to mohli postavit i jiní,“ prozrazuje Jiří Beran, co je vlastně ten největší rozdíl mezi minulostí a současností. Rozdíly mezi někdejšími a dnešními cenami jsou také obrovské. „Elektrická lokomotiva Bobina ve velikosti TT stála 100 korun. Vagonek sedm korun. Dnes vagonek stojí šest sedm stovek, lokomotiva čtyři tisíce až dvacet tisíc,“ počítá Beran. I proto se tehdy využilo vše – z levného vagonku se braly kolečka, podvozky, spojky. „Nic se nevyhodilo. Co šlo, to jsme použili. Některá vozidla se v obchodech koupit ani nedala, tak jsme si je museli postavit sami,“ dodává.

Byl to i případ prvního soutěžního modelu, se kterým se trutnovští modeláři představili na výstavě v Hradci Králové v roce 1971. Vznikl vlastně náhodou. „Kolega mi přinesl rozbitou soupravu, která mu spadla na zem. Ale já jsem mu řekl, že mu dám raději stovku na něco nového a tohle si nechám na náhradní díly. Nakonec jsem to ale ještě rozřezal a přestavěl,“ přibližuje trutnovská legenda, jak vznikl vlak, kterému říkali Vindobona. Klub se hned od svého počátku prezentoval veřejnosti a první výstava v Trutnově proběhla rovněž v roce 1971, a to v čekárně na nádraží. „Nebyla velká, ale nacpali jsme tam tři čtyři kolejiště a vitrínu s modely. A lidé chodili. Dobrovolné vstupné nám pomohlo financovat činnost oddílu a vydělávat si na koleje a další materiál,“ vysvětluje Beran, jak to fungovalo. Od té doby se výstavy staly tradicí. Klub vystavoval každý rok. Vrcholem byla organizace mistrovství Československa, které proběhlo v 80. letech v prostorách tehdejšího sekretariátu KSČ. „Přijeli sem i Němci, Poláci, Maďaři. Museli jsme zajistit prostory, ubytování, stravu. Nebylo to hop na krávu a ušetři, jak se říká,“ směje se Beran. Byla to velká akce, která klubu zajistila prestiž.

Trutnovští navštěvovali výstavy po republice, naskytla-li se příležitost, podívali se občas i do ciziny. Snadnější to bylo po revoluci, kdy se otevřely hranice. Významnou kapitolou klubu je spolupráce s německou firmou Tillig. Její majitel dokonce přijel do Trutnova. Když viděl, jak to tady šlape, projevil přání stát se členem klubu. „Ale chtěl na to doklad. Kvůli němu jsme si museli udělat vlastní průkazky.

Do té doby jsme měli jen svazarmovské. Já mám číslo jedna,“ říká hrdě Jiří Beran. Navázala se i další mezinárodní kamarádství. Rakušané z městečka Attnang-Puchheim začali jezdit do Trutnova, trutnovští modeláři naopak k nim. Úzké kontakty mají s Poláky. Klub se představil i na největším veletrhu železničního modelářství v Lipsku. „Tam nás dostal pan Tillig. Díky němu jsme se objevili na opravdu velké scéně,“ připomíná Beran a doplňuje, že přes další známé v Německu jsme se podívali také na jiné zajímavé výstavy.

V poslední době například navázal kontakt i s jedním maďarským modelářem, který přestříkal českou lokomotivu na barvy trutnovského pivovaru Krakonoš. „Trutnovský pivovar nikdy neměl vlastní vozy, ale já jsem chtěl, aby na kolejišti jezdily. Tak jsem si je popsal sám. A dnes mám celou řadu vagonků s motivem Krakonoše,“ vypravuje nestor trutnovských modelářů, jehož druhým koníčkem je právě místní pivovar. Je vášnivý sběratel všeho. K historii klubu patří i unikátní kroniky, jež vytvořil. „Začal jsem je psát do knihy, kterou vyhodili v depu. Dnes máme devětadvacet svazků. Říkáme jim pivní kroniky, protože kromě modelařiny je v nich i naše zábava, výlety a život,“ přibližuje.

Jiří Beran se celý svůj aktivní život pohyboval na dráze. Vyučil se v České Třebové jako opravář železničních vozidel a od roku 1961 pracoval v trutnovském depu. Zažil přechod z parní trakce na motorovou a na železnici vydržel na různých pozicích až do roku 2004. Dobře si pamatuje dobu, kdy mnozí jeho svěřenci z kroužku pak nastoupili na dráhu jako strojvedoucí nebo výpravčí. Dnes je situace jiná. „V klubu je dětí málo, rodiče je tam spíše odloží a opravdový zájem se objeví jen výjimečně,“ postěžuje si trošku. Ale do činnosti klubu už nijak nezasahuje. „Táhne mi na dvaaosmdesát, takže už jim do toho moc nemluvím. Jsem sice členem, ale spíš jen tak na okraji,“ říká a připomíná, že dneska jsou úplně jiné možnosti. Zatímco on měl kolejiště analogové a všechno řídil ručně, současná generace už ovládá provoz přes počítače a digitální systémy. „Do toho už já nechci vstupovat. Zůstávám u toho, co jsem zažil a co mi vyhovuje. Ale jsem moc rád, že klub tady pořád je,“ prohlásí jeho zakladatel, kterého smějí někteří členové oslovovat familiárně „Dědku“.

Přesto se však ještě modelařiny úplně nevzdal a doma pořád vymýšlí nějaké „skopičiny“. Když se ho zeptáte, proč u sestavování kolejišť a vláčků vydržel celý život, odpověď má prostou a přímočarou. „Jsem nádražák kovanej. Měl jsem kolejiště a chtěl jsem, aby na něm jezdily české lokomotivy, ne pouze ty kupované německé. To byla ta největší motivace – mít vlastní česká vozidla. Modelařina je zkrátka koníček. A kdo pracuje na dráze, cestu si k tomu najde o to snáz.“

Od čtvrtka 30. října do neděle 2. listopadu pořádá Klub železničních modelářů Trutnov v hale ZŠ R. Frimla velkou výstavu u příležitosti 55. výročí svého vzniku. Přijedou i hosté z Německa a Rakouska. „Před pěti lety jsme kvůli covidu museli zrušit oslavy padesátin, tak teď je to taková náhrada,“ zve Jiří Beran. Výstava tak nebude jen přehlídkou modelářského umění, ale i připomínkou dlouhé historie a přátelství, které modeláři během více než půlstoletí navázali.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová