Když se tanec potká s akrobacií a domovem

Jak jste se dostaly do CZirkidz Dance Company a co jste dělaly předtím?
Eliška: Tancovala jsem už od dvou let, ale ne tady, původně pocházím z Polabí. Vyzkoušela jsem všechny možné styly tance. Potom jsme se přestěhovali sem do Trutnova a s mojí mladší ségrou jsme hledaly, co bychom tady mohly dělat, když nemůžeme být v Hradci. No a zrovna to bylo v době, kdy se rozjížděla company, tak jsme se šly podívat na open lekci – původně jen tak pro zábavu. A Káťa (Talavašková) za námi přišla, že se jí líbíme a ať to s nimi zkusíme. A od té doby jsme s holkami.
Tereza: V šesti letech jsem nastoupila do tanečního oboru ZUŠky a už o rok dříve jsem chodila do výtvarky, takže to byly dva světy, které mě strašně bavily. Potom jsme s Káťou na ZUŠce tvořily a tančily. Když jsem odešla na vysokou, tak se to na chvíli zastavilo a tanec šel trochu na jinou kolej. No a potom jsem dostala možnost nastoupit sem do company, když mě oslovila Káťa, a zapojit se do kolektivu, který jsem už znala. Věděla jsem, že tam máme pevné pouto, že se s holkami cítím dobře, takže jsem na to kývla.
Pavla: Dostala jsem se sem tak, že mi to nabídla Káťa. Nabízela mi to už rok předtím, ale tehdy jsem to odmítla. Měla jsem pocit, že to nezvládnu skloubit s rodinou, prací a tak. Po jejich prvním představení mi to nabídla znovu a tehdy jsem si řekla, že to musím přijmout, protože taková příležitost nepřichází pořád. A co se týče nějaké mé minulosti, celý gympl a vysokou jsem dělala akrobatický rock’n’roll. A když jsem se přestěhovala do Trutnova, začala jsem se tady věnovat contemporary tanci.

Co pro vás CZirkidz Dance Company znamená?
Eliška: Vnímám to jako nádhernou kombinaci kreativních a strašně milých lidí. Vytváříme spolu hrozně hezkou energii, kterou potom přenášíme i do tance. Určitě se tady cítím jako doma. A je hezké, že i když jsem tady třeba nebyla úplně od začátku, tak mě přijaly strašně hezky. Je to taková moje rozšířená rodina.
Tereza: Je to strašně fajn spolupráce, hlavně tím, že jsme součástí procesu tvorby – nejenom tanečně. Já jsem třeba dělala i vizuály pro to představení. Takže ta spolupráce není jen taneční, ale je mezioborová. Je skvělé, že máme možnost uplatnit svoje talenty i v jiných sférách a že je to fakt multižánrový projekt. A teď tím, že mám přítele, který tvoří hudbu, jsme do toho vnesli i hudební složku. Tvoříme autorskou hudbu přímo pro představení. Člověk se tady cítí hezky, skoro jako doma.
Pavla: Jsem na to strašně pyšná. Minimálně si plním sen, protože jsem se vždycky chtěla věnovat tanci nějak profesionálně. A díky tomu, že do toho máme ještě akrobatický výkon, mám pocit, že si plním víc než jen sen – tu představu toho, co jsem vždycky chtěla dělat. Pro mě je neuvěřitelné, že v takhle malém městě máme něco takového.

Jak vnímáte spolupráci s Australany, kteří sem jezdí učit a předávat know-how?
Eliška: Je to obrovská příležitost. Je strašně krásný, že se můžeme učit od úžasných profesionálů. A navíc jsou to strašně milí lidé.
Tereza: Je to skvělý. Loni jsme tady měli Australany poprvé jako pár a přišlo mi to jako bomba. Bylo vidět, že jsou vzájemně propojení, umí učit v tandemu a hrozně dobře se doplňují. A není to jen o tom, že mají skvělé skills, ale dokážou to i předat dál. Opravdu umí učit.
Pavla: Pro mě je skvělá už jen ta představa, že v Austrálii to v tomhle směru funguje tak, že někdo na tohle má vysokou školu a že je to tam vlastně normální. To mi přijde úplně nepředstavitelný, že to mají takhle nastavené. Pro mě je to fakt úlet.

Jaký prvek nebo část vystoupení máte na jevišti nejradši?
Eliška: Možná to bude znít divně, ale já mám nejradši to vzrušení na začátku. Když je tma, člověku buší tep, začínají se rozsvěcet světla a ještě třeba nikdo není na jevišti, nebo tam je jeden člověk a začíná to napětí. Je to spojené i s nervozitou a stresem, ale přesně ta část „těsně předtím“, než to celé propukne, je pro mě nejhezčí.
Tereza: To je těžké takhle říct, ale asi to zadostiučinění na konci. Když tam člověk stojí, kouká na lidi, co tleskají, a pak dávají zpětnou vazbu, že to k nim promluvilo a nějak je to oslovilo. To je asi nejlepší. Zároveň mě ale baví i ten proces, když se to postupně tvoří. Chvíli to vypadá, že to ani nevznikne, a pak se to ve finále „zacvakne“, třeba během generálky.
Pavla: Nejradši mám lyru, tu závěsnou obruč. To je moje srdcovka. A strašně mě baví i všechno, co děláme ve dvojici, protože máme partnering s Andrejkou Vodceďálkovou. Takže cokoliv v tomhle duu mě baví hrozně moc.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Kateřina Svobodová a Miloš Šálek