Hospodské kvízy jsou fajn zábava i dobrý trénink, říká Jakub „Kalkulátor“ Kvášovský

Jak si užíváte prázdniny jako učitel?
Prázdniny si užívám, i když jsem původně čekal, že budu mít víc volna. Nakonec se ale nějaké pracovní povinnosti přece jen objevily. Je to ale i o tom, že jsem si toho sám nabral celkem dost – dělám kvízy, jezdím na různé charitativní fotbálky a tak dále. Takže akce střídá akci.

Teď se ale bavíme den po vašem návratu z rodinné dovolené na Slovensku.
Tam to bylo nádherné. První tři dny nám sice propršelo, ale i tak jsme si to skvěle užili. Navštívili jsme krásná místa, třeba Demänovské jeskyně. Vyšlápli jsme si i na Ďumbier v Nízkých Tatrách a tam jsme ve volné přírodě viděli medvěda. Naštěstí si to namířil jiným směrem než my.

Jak daleko byl od vás?
Sto padesát, dvě stě metrů. Na druhé straně údolí. Šli jsme po značené turistické cestě a najednou říkám ženě: „Hele, támhle běží medvěd!“ A žena hned: „Ježiš, konec, jdeme zpátky!“ Nakonec jsme se ale neotočili, jen jsme se drželi víc pohromadě. Pustili jsme si přes mobil písničky, bavili se nahlas, bouchali klacky a pak už jsme naštěstí viděli jen medvědí trus.

Byli v tu chvíli kolem vás ještě nějací další lidé?
Ne, v té části jsme byli úplně sami. Škrábali jsme se zrovna na Krakovu hoľu, která má asi 1750 metrů. Až na kopci, kde toho medvědího trusu bylo fakt hodně, jsme potkali jednoho člověka. Další turisty jsme začali potkávat, až když jsme scházeli. Je to tam divočina oproti Krkonoším, kde se člověk cítí jako na Václaváku. Myslím, že si to za rok určitě zopakujeme. Slovensko je opravdu nádherné a já zrovna nejsem ten typ, co by se válel u moře. Mnohem radši poznávám nová místa, chodím po památkách a vyrážím na turistiku. Takže tahle dovolená byla naprosto ideální.

Naplánoval jste ji vy, manželka, nebo děti?
Dohodli jsme se všichni a musím říct, že děti jsou v tomhle skvělé. Ačkoli už jsou vlastně dospělí, dceři je osmnáct a synovi šestnáct, pořád jsou ochotní s námi jezdit a snášet naše pomalejší tempo. Bylo to vážně moc fajn, společně jsme zažili spoustu hezkých chvil a dozvěděli se i hodně nového. Třeba takové muzeum jeskyňářství v Liptovském Mikuláši, to bylo podle mě naprosto parádní.

Jako učitel – dokážete přes léto alespoň na chvíli „vypnout hlavu“?
No, popravdě tu hlavu už v dnešní době nevypínám vůbec. Pořád mi v ní běží nějaké nápady, ať už na kvízy, nebo ohledně výuky. Teď mě třeba uhání jedna paní kvůli podcastu na téma vzdělávání a já si říkám – co tam vlastně budu říkat? Takže jo, v hlavě furt něco řeším. Ať už jsou to věci, co by se mi hodily do lovu, nebo do školy.

Co volný den? Jak by podle vás vypadal ten ideální?
No, třeba včera jsem byl s dcerou na houbách v Maršově, ale žádná velká sláva to nebyla. Našli jsme jen růžovky, hřibovité houby jsme tentokrát vůbec nenašli. Ale odpoledne už jsem zase musel pracovat. Stavěl jsem trať pro mládež z Kasper Trutnovských kempů, musel jsem si zajet do Vrchlabí pro krabičky a čipy a ještě něco vyzvednout v Bukách. Pořád je co dělat.

K orientačnímu běhu se ještě dostaneme, ale co ten váš ideální volný den?
Ideální den? Nějaká příjemná procházka, tak kolem deseti kilometrů, ideálně spojená s návštěvou nějakého hradu nebo zámku. A večer? Natáhnout se na gauč a kouknout se na nějaký dobrý film.

Ale takových dní asi moc není, že?
Není, není. Po celý rok jsem v jednom kole. Když přijdu ze školy a náhodou nemám žádnou odpolední akci, tak se mi stává, že občas úplně vytuhnu.

Jste i třídní učitel, že?
Ano, jsem, v září teď budu mít osmáky. Je to sportovní třída a mám v ní jedenáct hokejistů. Ty děti jsou skvělé ve sportu, mají za sebou už výborné výsledky, ale zároveň jsou neskutečně živé. Je to opravdu náročné a výzva. Ale už mám třetí sportovku, takže člověk si na ten režim tak nějak zvykl.

 A jak jste si zvykl na to, že díky vystupování v televizi jste se stal, dá se říct, celebritou?
Já se za celebritu rozhodně nepovažuji. Na druhou stranu je to příjemné. Je to zkušenost a zatím s tím mám převážně pozitivní zkušenosti. Většinou se setkávám spíš s milými reakcemi. Jen málokdy se stane, že bych někde narazil na nějaké urážky nebo negativní komentáře. Naopak lidé nás často poplácají po rameni, pochválí, říkají, že je náš pořad baví a že je to třeba jediné, na co se v televizi dívají. Nedávno jsem hrál tenisový turnaj s Amforou a tam mi několik známých osobností říkalo: „Hele, my koukáme jenom na ten váš pořad.“ Takže jo, tohle člověka potěší.

Za pár dní – 16. srpna – to budou čtyři roky, co se odvysílal první díl soutěže Na lovu. Jak to vnímáte?
Strašně to letí! Ale víte co, teď se tu spolu bavíme, ale za rok může být všechno úplně jinak. Třeba se pořad zruší. Člověk nikdy neví, co se stane. I když si myslím, že klidně ještě tak pět, šest let může běžet.

Jaké to pro vás bylo, když jste se – de facto ze dne na den – z neznámého stal známým?
Kdysi dávno jsem prošel všemožnými televizními soutěžemi, takže nějaké zkušenosti jsem s tím měl. Ale vždycky z té druhé strany. Když jsem na to kývnul, říkal jsem si: „Ty jo, jak tohle budu vůbec stíhat?“ A úplně na začátku jsem měl momenty, kdy jsem si říkal, že jsem do toho možná vůbec neměl jít. Měl jsem obavy, že to nezvládnu, že se tam ztrapním… Učím, děcka se mi budou smát, když něco spletu. Ale ono to tak vůbec není. Občas se nějaká vtipná poznámka objeví, ale lidé to berou, že jsem pod tlakem, že ten stres v hlavě funguje a občas spleteme i věci ze svého oboru.

U vás zeměpis a matematika…
Jo, už několikrát jsem popletl nebo neznal odpovědi v mých oborech. I když já mám vystudovaný jen zeměpis. Matikář nejsem, ale stejně mě to pak štve. Když pokazím základkovou matematiku, tak si to pak docela dlouho vyčítám.

Přibylo vtipných poznámek v hospodě, když sedíte s kamarády?
To se děje málokdy, spíš vůbec. Myslím, že si na nic nehraju, a podle toho to tak vypadá.

Když si člověk zadá do vyhledávače Jakub Kvášovský – „Kalkultátor“, vyskočí na něj hodně článků i rozhovorů. Jaký nejzajímavější jste dělal?
Strašně mě potěšilo, když mě pro časopis Hattrick oslovil Vašek Vašák. Vystoupil jsem tam jako velký fanoušek Slavie a to mě fakt těšilo, protože se o fotbal docela zajímám, hlavně o naši ligu. Troufnu si říct, že přehled mám velký. Ale jen o naší lize. Co se týče evropského fotbalu, tam už je to slabší. Třeba když jsem nedávno sledoval finále mistrovství klubů, musím říct, že spoustu hráčů už vůbec neznám. Pro mě byli zlatá éra Baroš, Poborský, Nedvěd, Berger…

 Jak to vidíte s obhajobou titulu a účinkováním Slavie v Lize mistrů?
Doufám, že to dobře dopadne, protože si myslím, že posily jsou kvalitní. Tým zůstal víceméně pohromadě – až na Dioufa. Já věřím, že jim zase budu nosit štěstí jako loni. V minulé sezóně, co jsem byl na fotbalech, jediný zápas, který prohráli v lize, byl ten v Jablonci. Ale to už bylo o všem rozhodnuto. V titul věřím hodně, protože si nemyslím, že by Sparta výrazně posílila. A Plzeň? Ta je pořád stejná. I když má pár zajímavých jmen, třeba Spáčila a další nové hráče. No a na Ligu mistrů jsem velmi zvědavý. Tam je to hrozně těžké. Můžou odehrát spoustu hezkých zápasů, ale když z toho nejsou body, zkrátka to nestačí. Teď v Evropské lize hráli fakt hezký fotbal, ale nedávali góly. A bez nich to nejde. Uvidíme, co bude, hodně taky záleží na soupeřích. Když narazíte třeba na Liverpool, je to spíš o zážitku než o výsledku.

Plánujete si tento zážitek užít také přímo na stadionu?
Jo, určitě. V Lize mistrů by měly být doma minimálně čtyři zápasy a já bych chtěl jít na všechny čtyři, pokud mi to čas dovolí. Se Slavií to mám tak trochu propojené i pracovně. Dělám pro ně občas kvízy v muzeu, zrovna zítra se tam jedu podívat na trénink. David Kalivoda pořádá kemp pro malé fotbalisty. Domluvili jsme se, že jim udělám kvíz. Takže jo, jsem opravdu velký fanoušek. I když je to tak dva roky, co jsem se teprve vrátil na stadion. Nějak se mi tam vůbec nechtělo. Pořád jsem měl v hlavě ty starší časy, kdy se na tribunách hodně nadávalo, což se teda děje i dnes. Když jsem byl na zápase s Ajaxem, fakt mě znechutilo, když fanoušci Slavie začali házet kelímky po hráči soupeře. Tohle mi vadí. Nicméně se domnívám, že kultura na stadionech se výrazně zlepšila. I kluby se snaží s tím něco dělat.

Vraťme se k soutěži Na lovu. Jak jste se dostal do pořadu? Přihlásil jste se sám?
Nepřihlásil. Oslovili mě z produkce. Hrával jsem aplikaci Kvíz do kapsy a byl jsem vysoko v žebříčku. Tak mě oslovili. Říkal jsem si, že to zkusím a třeba si i něco přivydělám. Původně jsem si totiž myslel, že mě kontaktují, abych šel soutěžit.

Nebál jste se pak, že budete před kamerou za někoho, kdo „neví všechno“?
Jasně, že jsem měl obavy. Člověk ale nemůže vědět všechno a nějak se s tím musí srovnat. Když přijde nějaká otázka na novodobé influencery nebo rapery, to prostě nemám šanci. A hezky to říká Kvízová dáma, že by se možná i styděla, kdyby to věděla. To jsou otázky, které mě nemrzí. 

Ale ty klasické znalosti vám zůstaly ze školy?
Myslím, že přehled mám. Snažím se i pořád vzdělávat. Čtu si ve Wikipedii, různé články na internetu, kouknu se do nějaké encyklopedie nebo atlasu. Když mě nějaká informace trkne, že by se mě na to mohli zeptat, tak si o tom něco najdu. Každopádně nové věci si však už hůře pamatuji, je mi šestačtyřicet a do hlavy to prostě tolik neleze. Vezměte si, kolik se třeba dnes natáčí nových filmů, seriálů a tak.

Co vás nejvíc při natáčení baví?
Nejvíc mě baví samotná hra. Miluju tu Štvanici. Když je to vyrovnané a rozhodují doslova vteřiny. Někdy to bývá tak těsné, že rozhoduje cílová kamera, jak říká režisér. Už se mi stalo, že jsem dal odpověď, a řekli mi: „Hele, to už bylo o chloupek pozdě.“ A jindy zase: „Stihls to ale opravdu v poslední desetince sekundy.“ Ten adrenalin mě baví. No a samozřejmě i ta parta lidí okolo. Ať už jsou to asistentky produkce, kreativní producentka, režisér, Ondra Sokol, nebo moji kolegové lovci – všichni jsou skvělí. Nepamatuju si, že bych zažil nějaký velký stres. Všechno běží v pohodě a zažijeme u toho spoustu srandy.

Kolik dílů se zvládne natočit během jednoho natáčecího bloku?
Dřív jsme točili pět dní v kuse, každý den tři díly, takže celkem patnáct dílů za blok. Teď se natáčí pořád tři díly denně, ale jen čtyři dny. A jeden lovec natočí za den maximálně dva díly. Ale spíš se snaží, aby každý díl měl jiného lovce a ty „dvojáky“ se netočily, protože se jim zdá, že můžeme být po prvním dílu unavení. Já mám ale radši „dvojáky“, protože je to pro mě časově přeci jen výhodnější. Přes léto máme volno a začneme natáčet zase až v září. Ve škole si beru volno tak jeden, dva dny v měsíci. Málokdy potřebuji tři. To jedině, když se točí nějací VIP hosté a já se jim hodím do scénáře. Například naposledy to bylo v souvislosti s filmem Kouzlo derby. To jsem byl rád, že mě přizvali.

Co nastane, až přijde den, kdy budete vědět, že natáčíte poslední díl pořadu?
Člověk nikdy neví, co bude, ale já to určitě budu brát sportovně. Žil jsem před Kalkulátorem, budu žít i po něm. Třeba se časem objeví nějaká jiná role, ale zatím nad tím vůbec nepřemýšlím. A ani nechci. Až to přijde, tak to přijde. Myslím si, že dál budu žít svůj obyčejný život.

A jeho nedílnou součástí je i orientační běh…
Obrovskou!

Jak si jako orientační běžec užíváte léto – mezi jarní a podzimní částí sezóny?
Přes léto jezdíme s dětmi na vícedenní závody. Na přelomu července a srpna nás čekají pětidenní závody Bohemia Orienteering, které pořádá Nový Bor. Konají se jednou za dva roky, pojedeme tam už asi počtvrté. Na konci prázdnin pak vyrazíme na závody Pěkné prázdniny v Českém ráji, které každý rok pořádá Turnov. Tyhle závody nás hrozně baví – hlavně kvůli terénu v pískovcových skalách, kam se běžný člověk ani často nedostane. Běháme tam celá rodina – já, obě děti, přítel dcery s námi také pojede. Lanařili jsme i manželku, ale zatím to nevypadá, že by začala běhat.

Běháte i v zimě?
I v zimě jsme schopní běhat. Třeba třiadvacátého prosince jsme pět let po sobě běhali ve skalách v Adršpachu. V podstatě je jedno, kdy se závody konají – ať v zimě, nebo v létě. Jsme vždycky rádi, když můžeme někam vyrazit a trochu se proběhnout. I když proběhnout… Děti se proběhnou a já se spíš tak střídavě projdu a proběhnu.

Vy jste s orienťákem začal poměrně pozdě – až někdy před čtyřicítkou.
Vzhledem k tomu, že jsem vystudovaný zeměpisář, mapy mě vždycky bavily. Ale mapa na orienťák je skvělá. Ve třídě ve Vrchlabí jsem měl dva skvělé orientační běžce. Jeden z nich, Matyáš Štregl, dokonce běhal i za reprezentaci. Pořád mi ukazoval mapy ze závodů, kde byl ve Finsku, ve Švédsku. Tak jsem si to tehdy párkrát zkusil s dětmi na školním soustředění. Synovi v tu dobu bylo devět let a zrovna nedělal žádný sport, tak jsem mu řekl, že to zkusíme spolu. A úplně nás to pohltilo. Jednou to hezky vystihla kolegyně z oddílu, Martina Hindráková. Říkala: „Vy už jste chycený, co?“ Baví mě hledat správné postupy, to mě opravdu naplňuje. S během to je teď už horší. Sportoval jsem sice celý život, ale běhání pro mě bylo vždy slabší stránkou, i ve fotbale. Naštěstí si v orientačním běhu každý může najít kategorii, ve které se dá měřit s podobně zdatnými lidmi. Nemůžu se rovnat závodníkům, co jsou trénovaní odmalička a mají za sebou mistrovství republiky, světa a tak. Ti mi utečou o parník. Nedávno jsem běžel mistrovství republiky na dlouhé trati a dostal jsem naloženo asi padesát minut.

Post předsedy trutnovského oddílu jste převzal před covidem po Petru Bendákovi, který ho vedl společně s Pavlem Petrželou. Jak se klubu aktuálně daří?
Jsme spíš menší, provinční oddíl, ale ve Východočeském poháru máme slušné výsledky. Někteří naši závodníci dokážou být na bedně a občas ten žebříček i vyhrát. Co se týče republikové úrovně, tam už je to těžší. Můj syn byl nedávno devátý na mistrovství republiky, předtím pátý na „nočáku“, co se konal tady v Trutnově. Ale to jsou spíš výjimky. Naši závodníci se většinou do áčkového finále nedostanou. Ti kluci, co jsou před nimi, jsou ještě úplně jinde jak fyzicky, tak mapově.

A co základna? Kolik vás aktuálně je?
Máme zhruba sto registrovaných členů, ale dětí je bohužel málo. Potřebovali bychom právě, aby závodníci ve věku kolem třiceti až čtyřiceti let přivedli svoje děti. Noví členové přicházejí jen po jednom, dvou ročně, a stejně tak někdo zase odejde. Zkrátka nejsme tak velký oddíl jako třeba Vrchlabí, kde se to dělá opravdu masově. V našem regionu má silnou základnu i Jičín a samozřejmě Hradec Králové, ten je ale úplně jinde, co se týče velikosti i zázemí. Prvního září bude Rozhýbejme Trutnov, tak třeba tam ulovíme nějaké nováčky.

 V dubnu jste spolupořádali závody v hornickém skanzenu v Žacléři. Jak vznikl tento netradiční nápad?
Tohle vzniklo díky klukům ze svazu, konkrétně Honzovi Pickovi, současnému předsedovi Českého svazu orientačního běhu. Jel se tam podívat a pak mi napsal: „Hele, tady by šlo něco uspořádat. Když do toho půjdete s námi, mohlo by to být super.“ Sešli jsme se ve Vrchlabí, dali si kafe, probrali to a já řekl: „Jdeme do toho.“ A myslím, že se závody fakt povedly. Jediné, co nevyšlo, bylo počasí. Druhý den, když jsme pořádali náš oblastní závod, byla taková zima, že nám v cíli mrzla voda v kelímcích.

Byl to ale hodně specifický závodní prostor, že?
Rozhodně. Závod se běžel v hornickém skanzenu, což byl pro mnohé zážitek. Spousta závodníků odcházela nadšená, ale někteří byli naopak naštvaní, protože se v tom prostoru ztratili. Nejdřív se běželo mezi budovami, haldami a pak i přímo uvnitř baráků. Vyznat se tam, kudy se dá projít, to nebylo jednoduché. Tady platilo: radši se na chvíli zastavit a pořádně se podívat do mapy, než tam lítat jako blázen. Na internetu jsou ze závodu moc hezká videa. 

Chystají se v nejbližší době nějaké závody v Trutnově a jeho okolí?
Na konci srpna se tu poběží hezké třídenní závody – Cena východních Čech. Pořadatelem je hradecký oddíl OK 99. Dvě etapy se poběží v okolí Studánky u Výšinky a jedna etapa (v sobotu 30. 8.) bude právě u Popílkáče v Poříčí. Tam jsem osobně ještě neběžel, ale v okolí Studánky je krásný terén – skalky, pěkný les se spoustou detailů, opravdu zajímavé. Kdo si to chce zkusit, má ideální příležitost.

Jak se vám žije v Trutnově? Řekl byste, že jste tu spokojený?
Rozhodně ano. Já bych neměnil. Na Trutnov nedám dopustit – mám to město opravdu rád. Přijde mi, že se neustále rozvíjí, ať už jde o kulturu, sport, nebo celkovou atmosféru. Navíc je to skvělé východisko pro výlety, ať už směrem do Krkonoš, nebo na Broumovsko. Trutnov je pro mě tak akorát velké město. Když jsem kdysi odcházel z Prahy, těžko se mi loučilo. Ale dnes, když tam jedu, jsem z toho ruchu a dopravy spíš nervózní. Velká města už nemusím. Naštěstí natáčíme na okraji Prahy, takže do centra moc nejezdím. A tady v Trutnově mi opravdu nic nechybí. Samozřejmě, našly by se věci, které by šly zlepšit, ale celkově je tu pro mě všechno: příroda, lesy a třeba i kvízy, které se tu pravidelně pořádají. Na ty chodím moc rád. 

A nesledujete v očích protihráčů z jiných týmů „Hmm, je tady zase Kalkulátor, tak máme smůlu“?
Ale my nevyhráváme furt.

Já jsem slyšel něco jiného.
Je pravda, že jsem se doslechl, co chodíme na takový zajímavý Hospo Qvíz Pod hrad, nevím přesně, který tým to byl, že když měli dávat přihlášku na další sezónu, tak že nechtějí chodit tam, kde bude Kalkulátor. A je také pravda, že na tlačítkovém kvízu, kde jde o rychlost, se mi stalo asi jen dvakrát, že jsme nevyhráli. Ale jinak, co chodíme na další typy kvízů, ne vždycky vyhrajeme. Je to fajn zábava a pro mě i dobrý trénink. Některé kvízy mě ale už přestaly bavit, je jich prostě hodně. Navíc sám některé pořádám – třeba v Black Hillu v Janských Lázních, kde máme jednou za měsíc. Zatím to má úspěch, tak dokud to lidi baví, budu otázky vymýšlet dál. Jo, dneska jdu mimochodem na kvíz jako náhradník do Železného Baru. Kamarád mi napsal, že jim chybí člověk, protože je zrovna na dovolené.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: archiv TV Nova a Michal Kriegler