Hory jsou něco, co mě nikdy neomrzí, řekl ten, co přešel Pyreneje

Cesta k dálkové turistice

Vášeň pro dlouhé túry se u Lubomíra Drahotského rozvíjela postupně. „Vždycky jsem měl rád hory a pěší turistiku, ale dálkové trasy jsem začal objevovat až kolem roku 2014 nebo 2015,“ vzpomíná. Velkou inspirací pro něj byla kniha Rattlesnakes and Bald Eagles od britského autora Chrise Townsenda, který v osmdesátých letech prošel Pacifickou hřebenovku (Pacific Crest Trail). „Fakt parádní knížka, která mě přivedla k myšlence, že bych to chtěl zkusit.“

HRP byla jednou z tras, kterou si vyhlédl a zapsal do svého bucket listu. Ještě předtím si však v roce 2019 odbyl premiéru ve Skotsku. Tam se nejprve „rozchodil“ na West Highland Way a pak si dal asi nejtěžší skotskou trasu Cape Wrath Trail. „Je to vlastně podobné jako HRP. Je to jen popsané, často jdete neoznačeným terénem,“ popisuje svůj 600 kilometrů dlouhý úvod do dálkových túr. Když začal plánovat výpravu do Pyrenejí, zdroj informací čerpal i z českého blogu „Kubojovy cesty“, který mu poskytl tipy a rady.

Koupil si nové boty, ušel pár tras, dohromady asi 50 kilometrů, ale jinak se nijak extra nepřipravoval. „Myslím, že na opravdu náročné túry se člověk nemůže úplně připravit, pokud pravidelně nechodí alespoň 20–30 km denně s těžkým batohem. Navíc, když jsou v terénu velká převýšení, je důležité začít pomalu a postupně si zvykat na zátěž,“ povídá. „Ale trochu jsem cvičil, hlavně kvůli té zátěži, kterou si člověk nese. Soustředil jsem se na ramena a nohy. To mi dost pomohlo, protože když to srovnám s mojí zkušeností ve Skotsku, tentokrát jsem byl už během prvního týdne schopný ušlapat i 40 km za den se dvěma tisíci nastoupanými metry.“

Nepředvídatelné počasí a složitý terén

HRP, která vede od Baskicka přes střední Pyreneje až k pobřeží Středozemního moře, není jen dlouhá, ale také extrémně náročná. Velkou neznámou je počasí. „Začínal jsem v Baskicku, o kterém se říká, že je to nádherný zelený kraj. První den bylo krásně, ale pak mě chytila mlha a čtyři dny pršelo. Viděl jsem sotva na 50 až 100 metrů před sebe, což člověku zrovna nepřidá,“ popisuje těžké začátky své cesty. A to ještě předtím, než vyrazil, si prodělal v autobuse střevní i žaludeční potíže. „Takže to byl opravdu super start,“ prohodí ironicky. Jak se ovšem postupně posouval dál do hor, nálada se mu lepšila. „V Pyrenejích jsem byl poprvé a připadalo mi, že tam chodím pořád s otevřenou pusou. Nádhera! Každý to má ale jinak. Pro mě je tohle něco, co mě absolutně nikdy neomrzí,“ vypravuje.

Že na trek vyrazil sám, bylo v plánu od začátku. Sólová cesta přináší své výhody, ale má i nevýhody. „Jít sám má své kouzlo. Jdete svým tempem, nemusíte se nikomu přizpůsobovat a máte naprostou svobodu,“ říká. Ale na druhou stranu, když se něco stane, jste tam sám. Proto s sebou nosí satelitní komunikátor, aby si mohl v případě nouze přivolat pomoc. Celkem si nesl na zádech, včetně vody a jídla, asi patnáct až šestnáct kilo. Základní výbava měla prý tak devět až deset. „Měl jsem ale i nesmeky a lehký cepín, na trase jsem počítal se sněhem a nakonec ho bylo dost. Vždy balím i vařič. Někdo chodí tak, že jí pouze studenou stravu, ale já si rád večer něco uvařím,“ dodává.

V batohu si většinou nesl jídlo tak na tři čtyři dny a dokupoval ho cestou ve vesničkách v místních obchůdcích. „Trošku mě překvapilo, že nebyly tolik vybavené z pohledu sušené (lehké) stravy, přitom se dá říct, že turistika je tam populární,“ poukazuje. Během výpravy zhubl deset kilo. Trasu měl naplánovanou tak, respektive vždy chodí stylem, že potřebuje mít aspoň jeden den v týdnu odpočinek. „I proto si raději každý den pár kilometrů přidám,“ říká. Neplánovaný den volna jej potkal v městečku Benasque. Proč? Byl nachlazený a nechtěl pokoušet, aby se nemoc rozjela a on třeba nebyl schopný jít dál. Zrovna ho totiž čekal výstup na nejvyšší horu Pyrenejí – Pico de Aneto (3 404 m).

Emoce na vrcholu Pyrenejí

Jedním z nejúchvatnějších momentů byl pro Lubomíra výstup právě na Pico de Aneto, ke kterému si odbočil z trasy. „Byl to jeden z nejsilnějších zážitků celé trasy,“ přiznává. „Když jsem po sněhu lezl nahoru, zatáhlo se a já jsem celou cestu viděl jen na pár metrů před sebe. A vzhledem k tomu, že výstupy na některé předcházející vrcholy mi počasí zhatilo, jsem si říkal, že to snad ne, že sice možná vyšplhám na nejvyšší horu a nahoře nic neuvidím,“ popisuje svoje obavy. Ale když po čtyřech pěti hodinách dorazil na vrchol, mlha se začala rozestupovat a on mohl konečně obdivovat výhledy, které za to úsilí stály. Na vrcholu strávil asi půlhodinku. „Měl jsem na sobě pět vrstev oblečení, včetně péřovky a neprofoukavé bundy, a stejně mi byla zima,“ přibližuje. Naopak při cestě zpět dolů mu svítilo sluníčko a v tričku se kochal výhledy, které měl předtím v mlze. „Byl to úplně protipól té depresi, co jsem prožíval cestou nahoru.“

Během své poutě po HRP byl trutnovský dobrodruh nadšený z divoké pyrenejské přírody. Od rozkvetlých luk až po zmrzlé vrcholy. „Potkal jsem spoustu svišťů a supů,“ vzpomíná. „Jednou jsem prošel kolem mršiny krávy a nad hlavu se mi vzneslo několik supů. Bylo to opravdu impozantní, vidět je takto blízko.“ Setkání s medvědy, kteří jsou v Pyrenejích stále vzácní, se mu vyhnulo. „Žije jich tam kolem osmdesáti. Kdybych ho potkal, byl bych asi celebrita,“ dodává s úsměvem.

Láká ho Kungsleden i Patagonie

Po několika týdnech v horách, kdy prošel celou trasu HRP, dorazil Lubomír Drahotský do jihofrancouzského přístavního města Banyuls-sur-Mer. „Když jsem stál u moře, přepadl mě zvláštní pocit. Na jednu stranu obrovská radost, že jsem to dokázal, cítíte se vyčerpaný a těšíte se na odpočinek. Ale zároveň je tam i smutek, že už to končí, a po pár dnech se vám začne po horách stýskat,“ vypravuje a tvrdí, že podobně to má asi každý, kdo chodí do hor. Možná právě jen na konci svého výletu zalitoval, že šel sám a neměl s kým sdílet zážitky. „Večer jsem ve městě nikoho podobného neviděl, až další ráno, když jsem si šel zaplavat, jsem z pláže zahlédl dva kluky, kteří právě dorazili. Byli to Francouz a Skot, kteří se potkali po cestě. Pokecal jsem s nimi asi jen hodinu a pak už jsem odjížděl domů.“

Haute Route Pyrénéenne byla pro Lubomíra Drahotského velkou výzvou, ale zdaleka ne poslední, pokud mu bude sloužit zdraví. V jeho výhledu je Švédsko a slavná trasa Kungsleden, obecně Skandinávie ho hodně láká, nebo GR20 na Korsice. „Evropa má tolik krásných tras, které bych chtěl projít, ale rád bych se podíval i do Jižní či Severní Ameriky, zejména do And a Patagonie. Krásný trek by byl i po Novém Zélandu,“ zasní se nahlas a dodává, že podstatnou roli v plánování hraje aktuální životní situace a časové možnosti. „Příští sezónu si myslím, že na nic dlouhého nebude prostor, a tak zkusím něco kratšího, že vyrazím třeba aspoň někam na týden po Evropě,“ uzavírá.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: archiv Lubomíra Drahotského