Helena chtěla, aby knížka lidem pomohla. To jsem předtím nikdy neslyšel

Kniha zachycuje nejen dramatické situace, ale i drobné lidské momenty, humor a praktické „návody“, jak se neztratit v těžkých obdobích. „Helena je obrovskou inspirací pro lidi. Ona jim nedává laciné rady, ale dokáže jim ukázat cesty,“ prohlásil Martin Moravec při jejich společné besedě na Listování v Trutnově. V rozhovoru ale také například prozradil, že se vypsal až k výhřezu krční plotýnky a jeho tělo mu řeklo, že musí zpomalit. Takže teď si splní sen a na měsíc si pojede vyčistit hlavu do Austrálie a na Nový Zéland.

Do Trutnova jste dorazil necelý měsíc po vydání knížky. Jaké ohlasy se k vám zatím donesly?
Zatím moc hezké, musím to zaťukat. Jsou reakce, které mě vždycky dojmou – třeba mi napsala paní, že už dva dny doma neuklízí a nevaří, takže ji rodina nemá ráda, ale ona prostě potřebovala tu knížku dočíst. Došlo mi i pár reakcí, že lidé četli do čtyř do rána, že to měli za den.

Kolik stran má knížka?
Přes tři sta. A já vždycky říkám: „Šetřete si to, proboha, já na tom dělám skoro rok a vy mi to pak přečtete za den. Dostal jsem i reakce typu: „Knížka začíná na dvanácté stránce a na čtrnácté jsem už měla slzy v očích,“ protože to je opravdu taková horská dráha emocí. A přišla mi i reakce od dámy, která není v úplně dobrém životním období a ta knížka jí pomáhá. To mi udělalo obrovskou radost. A Heleně o to víc. Takže zatím moc hezké reakce.

A nějaké reakce od té odborné vojenské veřejnosti, veteránů…?
Ne, tam je zatím ticho. Lépe řečeno, od Spolku válečných veteránů máme obrovskou vděčnost za to, že otevíráme téma válečných veteránů, že upozorňujeme na jejich příběhy, na rizika jejich povolání. A že vlastně i ta naše knížka pomáhá. Už na křtu jsme předali šek na sto tisíc korun pro válečné veterány a každá prodaná knížka jim dál pomáhá. Takže z téhle strany je to vděk. Já jsem na křtu zažil pár vojáků, pak ještě na jedné besedě ve Zlíně dalšího vojáka, který byl s Helenou v Afghánistánu. Žádná větší kritika se ke mně zatím nedostala.

Kdy poprvé padlo, že do toho spolu s Helenou půjdete? Co byl impulz k napsání téhle šesté knihy z vaší série?
Já s oblibou říkám, že už jsem stál nad propastí knižního pekla a na poslední chvíli jsem to vrávorání ustál. Společenská poptávka po tom, aby už to byla konečně žena, byla poměrně velká. Nevím, co by bylo, kdyby to zase byl muž. Já vždycky marně vysvětluju, že jsem ženy oslovoval, ale nějak se mi s nimi nedařilo domluvit. Viděl jsem na nich třeba nižší sebevědomí nebo obavu, že by si na to netroufly. Nebo pocit, že by si v řadě pěti pánů připadaly jako něco míň. Což jsem musel na začátku poměrně dlouho vysvětlovat i Heleně, že to tak není.

Jak jste se poznali?
Helenu jsem poprvé poznal na křtu naší předchozí knížky, kde byla kmotrou. Vybral si ji Adam Dolník, protože se spolu znají už nějakých osmnáct let. Já jsem to jméno do té doby vůbec neznal. Na křtu jsme ani neměli moc času si povídat. Pak Adam vždycky sem tam utrousil nějakou poznámku o tom, kdo Helena vlastně je. A já to mám velmi intuitivně, že nesmím o těch jménech moc přemýšlet. V životě jsem jinak hrozně opatrný, o všem hodně přemýšlím, ale u knížek to z nějakého důvodu neplatí. Jakmile začnu přemýšlet, jestli ano, nebo ne, tak od toho jména radši jdu pryč. A Adam mi občas řekl: „Ona byla v Iráku a v Afghánistánu.“ A já: „Aha.“ „Když tam zemřeli ti vojáci, musela jezdit za rodinami a říkat jim to.“ A já zase: „Aha.“ „A když byla ta velká autobusová nehoda Čechů v Chorvatsku, tak letěla pro ty, kteří přežili, poskytovala jim pomoc a odvážela je zpátky do Česka.“ A já pořád jen: „Aha.“ A on takhle začal vrstvit ty příběhy, kterých za ty roky znal spoustu. Mně pak stačilo jedno kafe s Helenou, abychom si plácli.

Kdy to bylo?
Myslím, že v lednu.

Letošního roku? To jste zvládl takhle rychle?
Ano. No, já podávám nejlepší výkony, když nade mnou visí bič uzávěrky. Je to pro mě pořád taková velká škola sportovního novináře. Kdybych tu knížku začal psát o půl roku dřív, rozhodně bych ji o půl roku dřív nedopsal. Potřebuju to mít rozplánované tak, že dokončuju knížku pár dní předtím, než ji mám poslat do tisku. Musím jet v takovém tempu. A bylo to tak i tentokrát.

Bylo na psaní téhle knihy něco jiného tím, že byla poprvé o ženě? Třeba i v tom, jak jste se scházeli a pracovali?
Bylo. Začalo to tím, že jsem chodil k Heleně domů do její pracovny. Seděl jsem v křesle, kde jinak sedávají její klienti. Říkal jsem si, že tyhle stěny kolem mě už musely slyšet spoustu příběhů. My jsme si ty role ale skoro vyměnili, já jsem byl v mnoha fázích psaní vlastně terapeut. Já byl ten, kdo musel Heleně dodávat sebevědomí, že její příběh za to sakra stojí, že může inspirovat a někomu opravdu pomoci. Protože někdo se, stejně jako já dřív, kouká na psychology trochu skrz prsty. Ale když vám o šikaně vypráví někdo, kdo ji opravdu zažil, a o smrti a těžkých chvílích mluví někdo, kdo tu smrt na vlastní oči mnohokrát viděl a mnohokrát ji oznamoval pozůstalým… Tak od koho jiného by si člověk měl brát rady nebo moudra? Ale abych se vrátil k vaší otázce. Měl jsem víc namluvených hodin. Nevím, jestli to bylo tím, že to byla žena, že by to asi ženy vysvětlily lépe, ale ty příběhy byly takové košatější. A fantastické bylo i to, jak bylo o mě postaráno během tvorby. Helena mi několikrát navařila nebo upekla, což nikdo z předchozích pěti pánů neudělal. Bylo to moc příjemné. Sympatický byl i cíl, který si Helena dala. Já vždycky na začátku psaní mám na zpovídané jednu prosbu: potřebuji od nich slyšet, jakou mají motivaci k tomu, že jdou do knížky. Potřebuju, aby ten člověk nějakou motivaci měl, protože pak mám jistotu, že to doděláme, že mi uprostřed psaní neřekne: „Mě už to nebaví, já nechci.“

Jakou motivaci měla Helena?
Úplně jinou než ti předchozí pánové. Ona mi už na první schůzce řekla, že by chtěla, aby ta knížka lidem pomohla. To jsem do té doby neslyšel. Zaujalo mě to. A i teď po skoro roce si myslím, že to myslela a pořád myslí vážně.

V čem je ten její příběh tak silný, že stál za sepsání?
Hned z několika důvodů. Jednak je to žena, která v armádě dosáhla velmi vysoké hodnosti plukovnice, což je druhá nejvyšší hodnost po generálech. Takovou hodnost tady moc žen nemá. Byla na misích, kde vojákům poskytovala psychologickou podporu. Mluvila s nimi a vlastně dodnes mluví s těmi, kterým se třeba vracejí noční můry, jak sloužili v devadesátých letech v Jugoslávii. Pořád to v nich prostě zůstává.

Říkal jste, že knížka je emocionální dráha, nahoru dolů…
Jo. My jsme se mockrát nasmáli, když jsme si vyprávěli různé příběhy z misí, co tam mladí vojáci dělali. Máme tam třeba hezké historky o tom, jak mladým vojákům přivezli do Iráku nové pračky. Nebo jak čeští vojáci učili své britské kolegy česky. Chudáci Britové si mysleli, že se učí česky, a učili se sice česky, ale ne „dobrý den“… Takže je tam spousta humoru. Je to knížka, kde se člověk na jedné stránce dojme, na druhé se zasměje a na třetí se dozví něco, co mu může pomoct do života. A to je pro mě hrozně důležité. Vidím to teď na besedách. Helena je obrovskou inspirací pro lidi. Ona jim nedává laciné rady, ale dokáže jim ukázat cesty. I když je na tom člověk v životě fakt špatně a nevidí světlo, ona mu ho pomůže najít. V knížce je spousta takových momentů a konkrétních případů, jak postupovat. Máme tam třeba „krabičku poslední záchrany duše“. To mě na tom hodně lákalo.

Když jste to všechno sepsali, nebylo vám líto, že se třeba některé kapitoly nebo příběhy do knihy nevešly? Jak Helena zasahovala do výsledného díla?
Skoro vůbec. Ta knížka je… ani nevím, jestli když řeknu procento toho, co jsme si řekli, že tam není, tak jestli to není moc. Myslím, že tam je víceméně všechno, co jsme si řekli. Já teď na besedách zažívám i druhou věc. Helena tam řekne nějaký příběh a mně je líto, že jsem se na to tehdy nezeptal. Nebo je to věc, o které jsme se bavili, a jí po dalších měsících k tomu příběhu naskočí pokračování, na které si dřív nevzpomněla. Ale to jsem měl i u všech předchozích knížek. Vejde se tam víceméně všechno. Já ani nemám rád slovo „autorizace“, protože to zavání tím, že ten člověk může moc škrtat a přepisovat. Ale tím, že s těmi lidmi jsem dlouho, už mám naučené, co a jak. Někteří mi říkají, že jsem s nimi během roku víc než oni se svou partnerkou nebo dětmi. Tak už je trochu „navnímám“ a vím, co by pro ně mohlo být citlivé.

Co jste si jeden od druhého ze společné práce vzali?
Heleny se musíte zeptat, ale já jsem si od ní vzal spoustu nových pohledů na život. Nechci, aby to znělo přehnaně, ale zmíním jeden. Naučil jsem se to, čemu Helena říká „minuta vděčnosti“. Učím se i na dni, který na první pohled vypadá úplně na houby – ráno vstanu a vím, že mě čeká masakr, nepříjemné porady, schůzky – najít si v rámci té minuty něco, na co se můžu těšit. I kdyby to byla úplná maličkost: že pojedu svým oblíbeným autem. Nebo že vystoupím o zastávku dřív a projdu se cestou do práce, protože je tam hezká příroda nebo baráky. Nebo že si mezi poradami zalezu do kuchyňky s kolegou a podrbeme se o tom, co jsme dělali o víkendu. Nebo že si večer vezmu do ruky knížku, na kterou se těším. Přitom jsem měl dřív často pocit: „Zítřek je tak blbej, že na něm nic hezkýho nenajdu.“ Když si ale člověk ty tři drobnosti sepíše, zjistí, že zažívá hezkých věcí docela dost a ani o nich neví. Já jsem si to na začátku fakt psal na papír – tři body, co na tom dnu bylo hezkého. A viděl jsem, že ten život je vlastně hezký, že tam ty dobré věci jsou. A když se na ně člověk soustředí, i blbý den uteče snáz.

Nová knížka je venku. Jak to teď máte nastavené dál? Pracujete už na něčem dalším, nebo si dáváte delší pauzu?
Dřív jsem to hnal dopředu a už měl vymyšlené, co bude další. Přestal jsem to ale dělat ze dvou důvodů. Vždycky říkám, že by ze mě Helena měla radost, jako psycholožka, hlavně kvůli tomu druhému důvodu. Ten první je, že jsem si uvědomil, jak nestíhám mít radost z toho, co je. Odškrtnu si jednu knížku a hned přemýšlím o další. To jsem si zakázal. Řekl jsem si, že i kdybych měl mít na tvorbu míň času, stojí mi za to mít pár týdnů radost z toho, že je venku nová knížka. A druhý důvod – přišlo mi neuctivé vůči současnému respondentovi, pro kterého je to třeba jediná knížka v životě nebo na dlouhou dobu, abych se v jeho přítomnosti bavil o nějaké další. Chci, aby teď veškerá pozornost byla loni na Adamovi, letos na Heleně, aby si to užili. Já budu ten, kdo si třeba za pár týdnů začne přemýšlet o něčem novém. Ale teď ne.

„Za pár týdnů“ mi ale přijde pořád docela brzo. Takže se může stát, že v únoru se potkáte s někým dalším?
Je to možné, ale mám to teď trochu komplikovanější. Na začátek roku jsem si naplánoval splněný sen – pojedu na měsíc do Austrálie a na Nový Zéland. Na to jsem se vždycky těšil. Jako velký tenisový fanoušek jsem tam jezdil pracovně na Australian Open, ale z Austrálie jsem vlastně nic pořádně neviděl, protože jsem seděl jen na kurtech. Takže teď rozbiju prasátko a pojedu na čtyři týdny vyčistit hlavu, protože cítím, že to potřebuju. Poslední roky byly možná ve větším tempu, než bych měl. Moje tělo mi říká, že jsem to přehnal – až jsem se vypsal k výhřezu krční ploténky. Potřebuju trošku klidu, nadechnout se. A teď řeším dilema, jestli bude lepší mít další knížku vymyšlenou už předem a tam o ní ve volných chvílích přemýšlet, nebo to úplně utnout a nasadit pak po návratu ještě zběsilejší tempo. To je dilema, které v sobě teď mám.

Na Listování v Trutnově jste se objevil už potřetí. Tenhle rozhovor děláme chvilku před besedou. Jak tato setkání o vašich knížkách vnímáte? A konkrétně Trutnov…
Já říkám, že Trutnov je takový můj druhý domov. Jezdím sem strašně rád, protože ta atmosféra je skvělá. Loni jsme se tady strašně nasmáli, a doufám, že se smáli i lidi. I proto jsem hodně chtěl, aby letos přijela Helena. Myslím, že kromě blbůstek a vtípků může zaznít i něco, co si lidi odnesou do svých životů. A na to je Helena skvělá, věřím, že jim dneska něco předá. Byl jsem tady vždycky sám a je pravda, že jsem chtěl, aby to letos bylo trochu jiné. Od té doby, co jsem tady byl loni, dávám na besedách historku z Trutnova. Jedna paní tehdy potřebovala rychle vyvenčit psa a položila mi otázku, kterou jen tak něco nepřekoná. Ptala se, jestli vyjednavač Adam Dolník někdy řešil únos, jestli někdy pracoval s rodiči, kterým unesli dítě a oni ho už nechtěli zpátky. To dávám jako příklad otázky, že mě jen tak něco nerozhodí. A vždycky si u toho vzpomenu na Trutnov.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová