Finále je tady! Velké legendy i hudba, která posouvá hranice jazzu

„Vzhledem k tomu, co se děje ve světě, jsem si říkal, že je to možná jedna z posledních možností, třeba ne, jak sem přivézt opravdu nejzajímavější věci ze vzdálenějších míst. Proto jsme letos vsadili na hodně americké muziky, ale ne mainstreamové. Spíš na projekty, které jsou absolutní špička, ale stojí trochu na okrajích jazzu a posouvají jeho hranice,“ vysvětluje.

Takovou kapelou, která na letošním Jazzinci před pár týdny už vystoupila, byli newyorští Sex Mob. „Na první pohled možná působí jako distingovaní veteráni scény, jenže ve chvíli, kdy vstoupí do hry, je jasné, že jejich doménou je nevyčerpatelná invence, nadhled a strhující energie. Jejich hudba působí novátorsky, svěže a provokativně,“ popisuje Tomáš Katschner. Sex Mob si bez zábran pohrávají se známými motivy a převracejí je naruby – hit Paradise od Coldplay promění v plnohodnotné jazzové číslo, zatímco i dávno vzniklou skladbu dokážou rozehrát tak, že zní nečekaně současně, dravě a živě. „Tam se řvalo jako na rockovém koncertě,“ popisuje s úsměvem atmosféru, která panovala při vystoupení amerického kvarteta v Síni Bohuslava Martinů.

Jedním z vrcholů druhé poloviny festivalu byl včera koncert formace House of Waters, jejíž účast je pro Katschnera osobně splněným snem. S jejich hudbou se poprvé setkal před několika lety v úplně jiné souvislosti. „Seděli jsme v učebně s Vaškem Jirákem z MyBandu! a pustil mi kapelu, kde byl cimbál a neuvěřitelná šestistrunná basa. Tvrdý, ale nádherný zvuk. Říkal jsem si: to je boží, ale nikdy se sem nedostanou. Když jsem pak viděl, jak jsou ve světě známí, zdálo se to nemožné. A za tři roky se to povedlo. Navíc jeden z muzikantů má české předky, takže jsem měl pocit, že to prostě musíme udělat,“ vypravuje. A právě podobné příběhy podle něj dávají festivalu jedinečnou energii a dokazují, že dramaturgie může být zároveň racionální i emotivní.

Pro šéfa Jazzince je výběr programu dlouhodobě založený především na osobním přesvědčení. Přiznává, že navzdory všem teoriím o dramaturgii je pro něj rozhodující jediné kritérium. „Je tisíc pouček, jak to dělat. Ale ta hlavní je jednoduchá – musí to bavit mě. Já sem nevezmu nic, co by mě nebavilo. Musím být absolutně přesvědčený, že přivážíme to nejlepší, co jde. Když se nebudu nudit já, nemůže se nudit ani publikum. Myslím, že jsme tak nějak podobně naladění,“ říká.

Velký finálový večer bude symbolicky věnován jedné z největších osobností moderní hudby. Letos totiž uplyne sto let od narození trumpetisty Milese Davise. Organizátoři se rozhodli tuto událost připomenout mimořádným projektem, v němž špičkoví čeští a slovenští hudebníci Tribute to Miles Davis živě provedou legendární album Kind of Blue. „Miles byl ledoborec. Neustále posouval hranice jazzu i dalších žánrů a ostatní šli za ním. Kind of Blue je možná nejprodávanější jazzová deska a určitě jeden z pokladů světové hudby, ke kterému se všichni vracejí. Hudebníci ji zahrají v podstatě tón po tónu jako skutečnou poklonu,“ poukazuje na výjimečný okamžik Tomáš Katschner.

Hlavní hvězdou finále bude Bill Frisell, výrazná osobnost světového jazzu, která se mimo Prahu českému publiku dosud prakticky nepředstavila. Do Trutnova navíc čtyřiasedmdesátiletý kytarista přijede s neobvyklým komorním projektem, v němž ho doprovází violista Eyvind Kang. Právě spojení kytary a violy slibuje mimořádný hudební zážitek, postavený spíš na soustředěné atmosféře než na efektní okázalosti. Frisell nepatří k hráčům, kteří stavějí na rychlosti nebo technické exhibici. Jeho síla tkví v tónu, prostoru a schopnosti zahrát i jedinou notu tak, že je okamžitě rozpoznatelná. „Když slyšíš jeho kytaru, tak víš, že je to Bill Frisell,“ tvrdí Katschner. Velmi kontrastní podobu finálovému večeru pak ještě dodá česko-polský vokální projekt Voicingers Reunion 2026 (Marta Kloučková, Manu Domergue a další).

Důležitou součástí bude také vyhlášení mezinárodní soutěže a výstava Jazz World Photo, která do Trutnova každoročně přivádí fotografy z celého světa. Letos se do ní přihlásilo zhruba 120 autorů z více než třiceti zemí. „Zveme vítěze, ale ostatní sem často přijíždějí sami. Chtějí zažít atmosféru festivalu a setkat se s ostatními. To je na tom krásné,“ říká Katschner. Na výstavě bude prezentováno třicet nejlepších snímků a trojice vítězných autorů převezme ocenění během finálového večera.

Významnou událostí dubnové části festivalu bude také 22. dubna vystoupení izraelského pianisty Shai Maestra s novým projektem The Guest House. „To je globální hvězda, plní sály po celém světě,“ poukazuje Katschner. Přitom v Trutnově už jednou byl, tehdy ještě jako člen tria Avishaie Cohena. Teď přijíždí s větším projektem a já jsem sám zvědavý, kam nás to zase zavede,“ dodává dramaturg. Poukázal i na účast amerického pianisty Juliuse Rodrigueze. Tenhle mladík z Brooklynu, který patří k nejzajímavějším současným talentům, přibyl jako poslední dílek do pestré mozaiky programu.

Letošní ročník je pro pořadatele jedním z finančně nejnáročnějších v historii festivalu. „Nemám to ještě úplně spočítané, ale určitě patří k těm nejdražším. Přitom příjmy budou zřejmě nižší, než jsme byli zvyklí. Ještě ani nevíme, jestli vůbec dostaneme podporu od ministerstva kultury,“ pokrčí rameny. Přesto se organizátoři rozhodli jít cestou maximální kvality. „Nechceme polevit. Ten festival má jméno a myslím, že jsme si ho zasloužili tím, že sem dlouhodobě vozíme špičku. Ostatní od nás opisují,“ ušklíbne se.

Festival se také pomalu blíží k významnému jubileu. Za dva roky oslaví třicet let a Tomáš Katschner a spol. už nyní uvažují o tom, jak tuto historii připomenout. „Chtěli jsme vytvořit kroniku plnou historek a příhod. Na Jazzinci se totiž dějí neuvěřitelné věci. Festival je otevřený, hravý, někdy i trochu chaotický, a právě proto má takovou atmosféru. Bohužel jsme přišli o jednoho z největších pamětníků, který ty příběhy znal,“ vzpomíná na loni zesnulého Vojtu Lábuse, s nímž se prý před čtyřmi roky dohodl, že všechno sepíše. „On jediný si totiž pamatoval všechno možné od prvního ročníku. Pokud by si někdo vzpomněl na nějaké příhody, budeme rádi, když se ozve a pomůže nám je zachovat,“ vyzývá veřejnost.

Třicátý ročník by neměl být postavený pouze na snaze přivézt ještě slavnější jména než v minulých letech. Jak Tomáš Katschner připomíná, špičková jména do Trutnova míří dlouhodobě a festival na jejich kvalitě staví prakticky každý rok. „Samozřejmě kdyby byl rozpočet pětkrát větší, můžeme sáhnout ještě výš. Ale myslím, že tu špičku už máme. A je fantastické, že se jazz spojuje právě s Trutnovem,“ potvrzuje, že když se v Česku mluví o významných jazzových festivalech, nejčastěji zaznívá JazzFest Brno a Jazzinec Trutnov. Právě to je na celé historii Jazzince možná nejpozoruhodnější. „Do Trutnova přijíždějí lidé někdy s jistou nedůvěrou, ale velmi často odjíždějí s úplně jiným dojmem a chtějí se vrátit,“ uzavírá.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: archiv festivalu, Miloš Šálek a Matthew Septimusa