Dvacet kilometrů jsme jeli dvě a půl hodiny, na jedničku
10. srpna 2022
29 snímkůMáte spočítaný přesný počet najetých kilometrů?
Michal: Bez čtrnácti kilometrů jsme ujeli tři a půl tisíce kilometrů po souši a čtyři sta trajektem. Celý výlet trval třináct dnů. Jeli jsme z Česka do Rakouska, přes Grossglockner do Itálie, pak do přístavu v Janově, odtamtud do Bastie na Korsiku, tu jsme celou objeli přes průsmyky zpátky do Bastie. Pak jsme pluli lodí do Livorna, pokračovali do Pisy, Benátek a na hraniční přechod do Villachu. A pak přes Alpy zpátky do Znojma a domů. Chtěli jsme dát ještě Mangart, ale po zážitku z Grossglockneru, kde mi vytekla všechna vazelína z brzd, jak jsem je cestou dolů utavil, a nahoru se nám naopak několikrát zapekl motor, jsme si řekli, že Mangart už by byl pro nás moc.
Jeli jste jen po okreskách, nebo i po dálnici?
Richard: Dálnicím a městským okruhům jsme se vyhýbali. V Rakousku a Itálii se ale taková cesta dá jet jen podle navigace. Silnice se tam neustále mění. Jedete, kruhový objezd, dvě stě metrů, silnice doleva, doprava, ujede člověk kilometr a znovu kruhový objezd. A pořád dokola. Bez navigace se to nedalo, to by tam člověk musel bydlet čtyřicet let, aby to znal.
Na jakých úsecích jste si to nejvíc užili?
Michal: Hodně na okreskách mimo vesnice, ale úplně nejvíc na Korsice. Tam totiž bylo opravdu na co koukat. Například ty nádherné hory!
Richard: Pohled na Alpy byl hezký, při zpáteční cestě byly moc pěkné Benátky.
Jakou rychlostí jste v takových chvílích jeli?
Richard: Průměrně kolem pětapadesáti kilometrů za hodinu. Kvalita asfaltu tam nebyla nic moc, takže jsme nemohli moc divočit.
Michal: Čím víc jsme jeli v Itálii na jih, silnice byly horší a horší. Na cestě z Pisy do Benátek, asi 150 kilometrů dlouhý úsek, to jsem si myslel, že budu muset někde sehnat náhradní kolo. Tam byla díra za dírou!
Které úseky byly krizové?
Michal: Horské úseky daly hodně zabrat motorkám, italské rovinaté hlavně nám. To jsme nekoukali nikam jinam než jen na silnici, abychom se vyhýbali dírám. Tam jsme museli být hodně opatrní.
Jak jste zvládli největší kopce?
Michal: Než jsme vyrazili na Grossglockner, tak jsme v hotelu ráno u snídaně odhadovali, co nás čeká. Táta říkal: To bude něco, jako když se u nás jede na Horní Maršov nebo Malou Úpu. Pojedeme většinu na dvojku nebo trojku a jen to finále pojedeme jedničkou. Omyl! Ve skutečnosti jsme jeli jen pět kilometrů dvojkou a trojkou, většinu na jedničku. Když jsem v jednom místě viděl, co nás čeká za kopec, tak se mi úplně sevřel žaludek.
Richard: Předpokládal jsem, že tam bude stoupání maximálně 12 stupňů, což je celkem normální. Ale že někde v horách udělají silnici se stoupáním 19 stupňů?! To je prďák, na kterém snad nemůže jít v zimě ani vyhrnout sníh!
Michal: Dvacet kilometrů jsme jeli dvě a půl hodiny, na jedničku. Projeli jsme tři zatáčky a motor byl zapečený.
Dojet až na kopec, to musel být tedy výkon!
Michal: Když jsme dojeli nahoru na Grossglockner, tak nám aplaudovali všichni motorkáři, co tam byli. Tleskali a hvízdali. Ocenili, že jsme to vyjeli.
Richard: Oni tam dorazili na tisícovkách a moderních motocyklech, pod padesát koní tam nikdo motorku neměl. Jenom my!
Co ještě na vás motorkáři obdivovali?
Michal: Většina se divila, jak malé motorky máme. Hned zjišťovali, odkud jsme, jak máme silný motor. Nejčastěji se ptali na kubaturu. Když jsme řekli, že to je padesátka a že už s tím jedeme dva a půl tisíce kilometrů, nechtěli věřit. Brali si od nás na památku nálepky, že prý nás budou sledovat.
Kolikrát vám motor vypověděl službu?
Richard: Myslím, že jsme stáli asi sedmkrát.
Michal: Jeli jsme, jeli a najednou to zdechlo.
Richard: Takže jsme deset patnáct minut počkali, až motor vychladl, a jeli dál. Naštěstí v horách byla docela zima, takže to stydlo poměrně rychle.
Michal: Když jsme vyjeli nahoru, na vrcholcích byl vidět čerstvě napadaný sníh.
Kromě motoru, zlobilo vás ještě něco jiného?
Richard: Na Korsice mi prasknul řetěz. A dvakrát jsem píchnul.
Michal: Já vymetl díru, praskly mi dva dráty v kole, takže jsme udělali rozborku a zborku kola, komplet nové vyplétání. Dvakrát jsme čistili výfuk.
Všiml jsem si, jak jste ověšení taškami, batohy, spacáky…
Michal: Někam jsme je dát museli. Na další expedice, které plánujeme, chceme motorky přestavět. Seženeme větší nádrže, místo pětilitrových sedmilitrové. Předěláme motory na čtyřkvalty. Přestavíme nosiče. Nemáme vůbec využitý předek, ten se dá zvednout jednou rukou. Naopak zadek je přetížený. I kvůli tomu sebou táta v jedné zatáčce plácnul na zem, poslal pionýra pod svodidla.
Richard: Ujelo mi v zatáčce zadní kolo a už jsem se válel! Nic se mi ale nestalo, jen motorka je trochu odřená.
Obdivuju, jak máte vybavení přichycené k motorce. To se asi nedá koupit, že?
Michal: Přívěsný vozík je originál, ale uchycení k motorce a vše, co vidíte na motorce, to vše jsme si vyrobili sami.
Kolik jste museli během cesty nakoupit benzínu?
Richard: Každý asi sto litrů benzínu. Zhruba tři litry na sto kilometrů si to vzalo.
Michal: A ještě plus minus litr oleje se někde spálil a litr a půl se vyprskal někde na silnice.
Kde jste nocovali?
Michal: Většinou v kempech, jen jednou jsme spali pod širákem, protože jsme už nesehnali žádný nocleh. A jednou v hotelu, před Grossglocknerem. Předtím jsme totiž jeli asi tři sta kilometrů v dešti, navíc bylo asi jen deset stupňů. To jsme byli hodně vymrzlí.
Moderní motorkářské oblečení by se asi pro jízdu na pionýru nehodilo, že?
Richard: V něčem takovém bychom se v prosluněné Itálii upekli. Motorkáři na rychlých strojích v tom lítají stovkou, takže jim se do oblečení vzduch dostane. My bychom se při padesátce uvařili ve vlastní šťávě.
Michal: Většinu trasy jsme odjeli v tričku a kraťasech. A bylo to v pohodě.
Ani helmy nepoužíváte soudobé, ale retro…
Michal: Nové helmy máme, ale používáme je jen tehdy, když jezdíme na třistapadesátkách. Na pionýrech nám stačí „kokosák“.
Richard: Dřív, až do devadesátých let, se jezdilo na pionýru bez helmy.
Michal: Jedinými moderními věcmi byly mobil s navigací a malá kamera, které jsem měl připevněné na svém pionýru. Jinak jsme jeli „po staru“.
Jak dlouho jste se chystali na cestu?
Richard: Loni jsme na pionýrech zkusili cestu na Slovensko a bylo to bez problémů. Takže jsme letos jen zkontrolovali olej a jelo se.
Loni jste jeli do Bulharska starým wartburgem a škodovkou, letos na Korsiku na dobových pionýrech. Co ještě historického máte v garážích?
Michal: Například trabanta, s kterým v srpnu vyrazíme k Baltu. Nebo třicet roků starou šestistovku yamahu. Ale na běžné ježdění mám seata.
Proč vás přitahují stará auta a staré motocykly?
Richard: V mých dvanácti letech jsem pokukoval po starších kamarádech a záviděl jim, že můžou jezdit na motorce. Taky jsem po ní toužil, pak jsem si ji pořídil a tím to začalo. Nejdřív jsem měl Stadiona. Pak Pionýra a postupně další a další motorky. A zůstalo mi to dodnes.
Michal: Mě to taky začalo zajímat asi ve dvanácti. Místo toho, abych seděl u počítače, chodil jsem do garáže rozebírat a opravovat motorky.
Richard: Myslím, že v tom nejsme úplně sami. Je spousta motoristů, kteří sice doma něco takového už nemají, ale rádi se podívají na něco, co už dnes běžně nejezdí po silnici. Rádi zavzpomínají, že na něčem takovém oni nebo jejich rodiče kdysi jezdili.
Jízda na současných silných motorkách vás neláká?
Richard: V tomhle věku už ani ne. Mně silné mašiny nechybí. Navíc většinou dělají větší rámus, o to nestojím, aby mně za ušima řvaly výfuky. To by mě za hodinu bolela hlava.
Divím se, že to ani vašeho syna neláká.
Richard: Myslím, že nadšení je nakažlivé. Můj táta měl kdysi starou oktávku. Za patnáct let už málem objela čtyřikrát zeměkouli, jak hodně měla najeto. Když jela stovkou, to byl hotový zázrak, jinak jsme se s ní většinou courali šedesátkou nebo sedmdesátkou. Takže když většinu života projezdíte pomalu, tak vám pak už rychlost k srdci nepřilne. Aspoň u mě to tak bylo.
Jak vypadá váš běžný den? Umíte vydržet bez auta nebo bez motorky?
Richard: Určitě! Například teď půjdu domů, budu zalévat kytky a krmit rybičky. Rád se jdu jen tak projít, ale přiznávám, že u toho už přemýšlím, co a jak by se dalo na autech nebo motorkách vylepšit, nebo kam pojedeme.
Michal: Například nyní řešíme, že na příští cestu s sebou budeme chtít vlastního kameramana. Doteď jsem všechno točil já, ale moc jsem to nestíhal a spousta zajímavých nebo hezkých záběrů mi utekla.
Richard: Já bych něco takového už vůbec nestíhal, silnice mě zaměstnává natolik, že bych to nedokázal skloubit. Jsem rád, že to ošéfuje Michal.
Takže den bez auta nebo motorky nevydržíte?
Richard: Asi ne. Nejhorší je, že i když člověk spí, tak se mu skoro pořád něco zdá. Takže na to myslím ve dne i v noci!
Michal: Pořád nad něčím přemýšlíme. Příští rok chceme jet auty, ale úplně jinými, než jsme jeli loni. Žádný wartburg nebo stará stopětka. Ještě ta auta nikdo neviděl, takže je to tak trochu tajné…
Co na to vaše partnerky?
Richard: Moje manželka si za těch třiatřicet let už zvykla.
Michal: Myslím, že jsou rády, že nesedíme na gauči nebo v hospodě u piva a že něco podnikáme.
Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek a Michal Puš