Doma jsme měli veselo. Občas bylo těžké domluvit, kdo kdy bude zkoušet

Myslíte si, že máte talent?
Ondřej: To vážně netuším. Museli byste se zeptat někoho kompetentního k rozpoznávání talentu. Ona to pro mě není úplně důležitá informace, talent sám o sobě člověka daleko nedostane.
Tobiáš: Talent? To slovo nemám vůbec rád, protože mám pocit, že vůbec nevystihuje to, co se za úspěchem v naší art branži skrývá. Lidé vnímají slovo talent jako „on se už s tím umem narodil“. Pro mě je to spíš pracovitost, zapálení a celkově aktivní přístup k životu.
Matěj: Této otázky jsem se trochu bál, protože si na ni netroufám odpovídat. Hodně lidí si myslí, že talent automaticky znamená výsledky, ale já si myslím, že talent je hlavně schopnost posouvat naše dovednosti rychleji.

Chodit na ZUŠku byla vaše volba, nebo spíš nápad rodičů?
Ondřej: Mamka zastává názor, že umět na něco alespoň trochu zahrát patří ke všeobecnému vzdělání. Zároveň se mi ale líbilo tátovo bubnování na africké bubny. Takže to, že bych mohl na něco hrát, přirozeně vyplynulo. Nebyl jsem nikam tlačen rodiči.
Tobiáš: Mamka mě už od mala vedla k tvorbě. Doma jsme měli dokonale pokreslené stěny a všude spoustu výtvorů. V sedmi letech jsem začal navštěvovat výtvarný ateliér paní Prouzové. Tenkrát to byl hlavně nápad rodičů, ale tvoření mi postupně velmi přirostlo k srdci.
Matěj: Volba to byla především moje, nebylo to tak, že by mě do toho rodiče nutili, ale spíš mě v tom podporovali.

Měli jste někoho, kdo pro vás byl inspirací?
Ondřej: První inspirací byl můj táta, poté moji učitelé, zvláště pak Jakub Dřevecký, který mě vedl až do mého letošního absolvování. Chtěl jsem prostě hrát tak dobře jako on. Inspiroval mě i Tomáš Katschner, jelikož mě uvedl do jazzové hudby, která se pro mě stala srdcovkou.
Tobiáš: Rozhodně musím zmínit alespoň tři jména, a to jsou Jan Erben, můj pozdější učitel výtvarky, Tomáš Katschner jako lektor basové kytary a Jiří Grus se statusem trutnovského kreslíře a ilustrátora. Dále se jedná o různé umělce a kantory z mé nynější školy v Ústí nad Orlicí.
Matěj: Ano, byla to kapela MyBand!, ve které začal hrát můj bratr, a mně se saxofon líbil na první pohled. Ale musím zmínit i festival Jazzinec, který mě seznámil s mým nejoblíbenějším žánrem – jazzem.

Proč jste si vybrali zaměření (nástroj), jaké jste si vybrali?
Ondřej: Jak jsem říkal, líbilo se mi tátovo bubnování a bicí mně osobně přijdou jako úžasný nástroj, jelikož nabízí hodně svobody vyjádření. Navíc vypadají krásně! Na druhou stranu se ale člověk občas proklíná, když je ve dvě v noci stěhuje domů po koncertě.
Tobiáš: U výtvarky to bylo rozhodnutí rodičů v mém útlém věku a u basovky inspirace výborným hráčem v kapele MyBand! Vaškem Jirákem.
Matěj: U saxofonu se mi vždycky líbilo, že jde využít na opravdu hodně hudebních žánrů.

Ondřej Adamec.

Bavilo vás to na ZUŠce od začátku?
Ondřej: Lhal bych, kdybych tvrdil, že nebyly chvíle, kdy se mi hrát nechtělo. Ale jsem rád, že jsem s hraním nepřestal, jelikož povětšinou to v ZUŠ bylo moc fajn. Bicí jsou teď už tak nějak přirostlé k mé osobnosti.
Tobiáš: Určitě! Ač byly i krušné chvíle.
Matěj: Je pravda, že jsem měl období, kdy jsem chtěl se saxofonem přestat. Teď to ale vůbec nechápu, jak se to mohlo stát, protože je to prakticky jediná věc, kterou dělám.

Jak vám jde/šla výuka?
Ondřej: To je otázka spíše na mého učitele, ale myslím, že je to jako se vším. Některé věci šly samy, jiné chtěly čas a u jiných jsem si zanadával. Celkovým součtem plynula výuka přirozeně a řekl bych příjemně.
Tobiáš: Až na občasné kolapsy dobře.
Matěj: Myslím si, že výuku zvládám tak, abych s ní byl spokojen. Snažím se vždycky přijít na hodinu připravený, i když někdy je toho času málo.

Kdo vás učí/učil? Co byste o svém učiteli řekli?
Ondřej: Učili mě tři učitelé – pan Slezák (1 rok), pan Záliš (3 roky) a pan Dřevecký (7 let). Nejvíce práce jsme odvedli s panem Dřeveckým a na něm si moc cením jeho trpělivosti a toho, že jsem se nikdy necítil špatně za chyby, nebo když mi něco nešlo. Naučil mě také spoustu praktických muzikantských a bubenických dovedností, třeba ladit bicí.
Tobiáš: Dita Prouzová, Tomáš Katschner a Jan Erben. K Honzovi toho musím říct víc, poněvadž pro mě byl nejen opravdu veliká inspirace, ale i obří podpora v dobách, kdy jsem se připravoval na přijímačky na uměleckou školu. Mnoho jsme toho spolu prožili i mimo ZUŠ, třeba na Star Wars fan clubu nebo letním výtvarném kurzu. A po těch letech už ho nemám jen za skvělého kantora, ale i skvělého přítele. May the force be with you!
Matěj: Nejdřív jsem byl pod vedením učitele Tomáše Valtery. Teď jsem pod vedením Barbory Kulichové, která je naprosto výborná učitelka. A právě ona mi pomohla ke skvělému umístění na soutěži. Také musím zmínit Radka Matysku, který mě poprvé přivedl k jazzu, čehož si moc vážím. Velký dík patří mému učiteli Vojtěchovi Polejovi, který studuje Konzervatoř Jaroslava Ježka a připravuje mě na přijímačky.

Co pro vás je/bylo nejtěžší?
Ondřej: Permutační cvičení a paradiddly, prostě takové složité rytmy. Další těžší věcí byly začátky v kapele MyBand! – hraní v kapele pro mě bylo nové stejně jako žánr hudby, který jsme hráli. Se vším mi ale pomáhali Tomáš Katschner a pan Dřevecký a vše se nakonec porovnalo.
Tobiáš: Jako první problém si vybavuji období korony, kdy jsme měli hodiny výtvarky online, což pro mě bylo dost nepříjemné. Další velký, špatně rozlousknutelný ořech byly přijímačky na střední uměleckou školu. Vzpomínám si na chvíle, jak jsem trénoval doma ty nudné zátiší, až jsem z toho byl tak vytočený, že jsem šel bušit do boxovacího pytle, abych se uklidnil.
Matěj: Střídat klasický žánr s jazzovým.

Tobiáš Adamec.

Dnes už to asi takové není, ale jak to vypadalo u vás doma dřív, když jste museli cvičit?
Ondřej: S muzikantem, který si myslí, že už nemusí cvičit, je něco špatně. Cvičíme pořád, no a je to prostě randál.
Tobiáš: Co vám budu povídat, občas bylo velice náročné se domluvit na tom, kdo a kdy bude zkoušet.
Matěj: No, jak bych to popsal, zkrátka bylo veselo.

Co vás dokáže nejvíc motivovat, když se vám zrovna nechce nic dělat?
Ondřej: Díky svým rodičům nemám sociální sítě, a tudíž žádný únik do světa levného dopaminu, kam se lidé uchylují, když se jim nechce nic dělat. I proto mám spoustu zájmů a střídám je podle chuti. Nepotřebuji vyloženě motivaci, dělám je pro potěšení, které přináší.
Tobiáš: Pomyšlení na to, proč to vlastně celé dělám, a to je být se sebou spokojený a ukázat světu, že za něco stojím.
Matěj: Festival Jazzinec, který mi dodal zážitky z koncertů. Po koncertech si vždycky říkám, že oni jsou mnohem lepší než já a že chci hrát stejně jako oni. Takže vždycky si vzpomenu na nějaký koncert a pak jdu cvičit. Za to moc děkuji Tomáši Katschnerovi.

Jak jste to měli s trémou, když jste poprvé vystupovali?
Ondřej: Tréma určitě byla, ale vystupování na veřejnosti je věc zvyku. Přece jenom s MyBandem! už máme pár koncertů za sebou. Teď když jdu na pódium, převládá klid a soustředění.
Tobiáš: Moje první vystoupení bylo v Divadýlku Trdýlko na Bubnech a Basách. Srdce sice bušilo jako o život, ale dalo se to snadno překonat a myslím, že jsem podal slušný výkon.
Matěj: To už si moc nepamatuju, ale rozhodně nejsem trémista.

Ondřeji, několikrát jsi už zmínil kapelu MyBand!, o které je stále víc a víc slyšet. Kam až byste to chtěli posunout?
Momentálně se soustředíme na autorskou tvorbu, jejímž vyvrcholením bude vydání autorského alba, přesněji EP. Fanoušci ale mohou vyhlížet i další videoklipy k našim písním.

Tobiáši, kdy přesně se u tebe probudily vlohy pro výtvarné umění? Co patří ke tvé oblíbené tvorbě?
Od doby, kdy jsem začal v dětství navštěvovat výtvarku, se pro mě umění stalo neodmyslitelnou součástí mého já. Byl to ale spíše postupný proces. Za srdcovou beru tvorbu ilustrací a analogové grafiky. Mám rád, když se výsledek dovede do sterilního konce, což je v těchto případech tisk.

Matěji, kam bys to chtěl dotáhnout ty? Úspěchy sbíráš už v celostátních soutěžích…
Můj sen je zahrát si v Blue Note v New Yorku. Teď je ale priorita dostat se na konzervatoř.

Matěj Adamec.

Kdybyste měli říct, co vám ZUŠka dala – kromě dovedností – co by to bylo?
Ondřej: Jistotu ve vystupování na veřejnosti, možnost uměleckého vyjádření, skvělé kamarády a zážitky.
Tobiáš: Rozhodně mi dala cenné zkušenosti a vhled do uměleckého světa spolu s kontakty na velice inspirativní lidi.
Matěj: Super kámoše ze ZUŠky, se kterými si vždycky rád popovídám.

V čem je ZUŠka super?
Ondřej: ZUŠka je super v tom, že vám nabídne možnost osahat si uměleckou činnost už v mladém věku a že se v ní soustředí spousta lidí ochotných vám otevřít dveře do světa umění.
Tobiáš: Bombastické zázemí pro malé umělce i umělkyně a první pomoc při hledání sama sebe skrze umění.
Matěj: Je to skvělá startovací plocha pro umělce.

Co patří ještě mezi vaše koníčky?
Ondřej: Matematika, FVolHUB, rakety, šachy, knihy, judo, lyžování, důkazy, kladení dotěrných dotazů, psaní propiskou a pěstování bazalky.
Tobiáš: Navštěvuji oddíl juda v České Třebové a rád se vydávám na skateboardu do ulic.
Matěj: Poslech moderního jazzu a návštěva koncertů.

Co byste jednou chtěli dělat? A co třeba nějaký společný projekt?
Ondřej: V září začnu studovat matematické inženýrství a rád bych poté našel kreativní práci v oboru, třeba v nějaké vesmírné agentuře, zároveň bych se nebránil ani pobytu na akademické půdě. Celé naše dětství bylo jeden velký společný projekt a třeba na nějaký hudební taky dojde.
Tobiáš: Hlavně chci v životě dělat to, co mě baví, což je umění. Takže se musím nějak prokousat obtížností, jak se tím uživit. Společný projekt? Bráškové, až někdy budete potřebovat vytvořit nějaký plakát nebo něco podobného, víte, na koho se obrátit.
Matěj: Chtěl bych být jazzový hráč. Vím, že určitě někdy na společný projekt dojde.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová