Dělám to, co se dá. Ačkoli vím, že kulturně-produkčně to dělám blbě

Jsi pověrčivá?
Nejsem. Myslím si, že věci, které se dějí, se dějí z nějakého důvodu. A i když si člověk může říct, že jsou třeba špatné, je dobré na nich najít něco, za co se dá poděkovat.

Takže třináctku nepovažuješ za nešťastné číslo?
Třináctka je v pohodě, je to hezký číslo.

Asi víš, kam mířím. Ptám se proto, že KlonDike má před sebou třináctou sezónu.
No, to tě musím opravit. Třináctá sezóna nám právě končí. V prosinci máme sice třinácté narozeniny, ale pak nám tím začíná čtrnáctá sezóna.

Hmm, to jsem to nějak špatně spočítal, nevadí. Ale tak se zeptám jinak. Jaká byla ta třináctá sezóna?
Byla fajn. Vyprodali jsme pět koncertů během zimy, což byl rekord. Zároveň jsem ale udělala největší finančně-produkční průšvih za uplynulých třináct let – i to byl tak trochu rekord. Mám krásně stabilní pracovní tým, což je taky svým způsobem unikát, a z toho mám opravdu radost. Nový program mám už delší dobu poskládaný a myslím, že i docela hezky, takže se na další sezónu těším. Začínám ho tvořit už od jara, zabere mi to celé léto. Často mám pocit, že se to před začátkem sezóny všechno nestíhá, ale letos mi připadá, že to do sebe hezky zapadá. Všechno je v prodeji, všechno běží, takže bych řekla jen samá pozitiva. 

Co jsi vyvedla za finanční průšvih?
Trochu mě loni vypekla Anna K., když na poslední chvíli zrušili naplánovaný koncert. Místo ní jsem pak narychlo sháněla náhradu. Nikdo nemohl, až mě napadl Michal Hrůza. Dali mi částku – a byla to vysoká částka. Tenkrát jsem měla ale nějaký optimistický přístup k životu, všechno skvělý, zalitý sluncem. Koncert jsem objednala bez delšího domlouvání, což jsem nikdy předtím neudělala. Říkala jsem si, že to nějak dopadne. No, nedopadlo. Lístky se neprodávaly, fakt jsem začala hodně panikařit a pak už mě to stálo jen spoustu peněz.

Jeden takový přešlap tě ale ve výsledku nepoloží, ne?
Spíš asi nesmí položit. Ale teď cítím, že kdybych ty peníze měla, bude líp. Ale vždycky se s tím nějak poperu.

Jak vzpomínáš na dobu, kdy ses stala provozovatelkou klubu, kam se zásadně nechodilo?
Vzpomínám na to s humorem – takovým trochu černým. Když jsem přišla, uvnitř bylo minus dvanáct, popraskané topení, chyběl plynoměr. Když se o pár dní později venku oteplilo, bylo venku tepleji než uvnitř, což bylo docela depresivní. Další tři měsíce jsme fungovali bez elektřiny na elektrocentrálu, což si hlavně sousedi pamatují dost intenzivně. V Krkonoších se tehdy všichni sázeli, jestli vydržím aspoň čtrnáct dní. No, vydržela jsem. Pak byly tři roky hodně drsný, pak nějakou dobu jen drsný. Pak přišel covid a zase to bylo hodně drsnější. A pak už konečně dobrý.

Někdy se říká, že první roky jsou nejtěžší. Po těch třinácti letech se už cítíš jistější v kůži majitelky klubu, nebo tě pořád čeká něco, co tě může překvapit?
Překvapit mě většinou dokážou spíš věci pozitivně, což mě těší. Ty negativní už mě tolik nepřekvapují, protože vím, odkud kam teče voda. Vím, jak to vypadá, když praskne natlakovaná expanzka, když se těsně před koncertem ucpou všechny odpady, nebo když se odpálí jističe. Taky vím, jak to vypadá, když se rozbije celá kotelna. Zkrátka všechny tyhle situace už jsem si zažila a myslím, že si dnes dokážu ty scénáře dost dobře představit. Teď jsem spíš v té fázi, kdy mě překvapují pozitivní věci – že přijdu do práce před velkým koncertem a holky řeknou: „Nic nepotřebujeme, běž se projít.“, když otevřu předprodej a lístky se prodávají, v klubu je uklizeno, všechno je hotové… A já jsem vlastně mile překvapená tím, že všechno funguje, jak má.

Bavili jsme se spolu, že nevíš o jiné ženě, která vlastní a provozuje hudební klub.
Já se občas ptám kapel, jestli znají nějakou jinou majitelku nebo manažerku hudebního klubu. Zatím mi žádná z kapel neřekla, že by o nějaké věděla. Tak si dovolím říkat, že jsme jediný hudební klub v České republice, který vlastní žena. A zároveň ten nejvýše položený. 

Máš pro to nějaké vysvětlení?
S ostatními manažery klubů se moc nestýkám, ale zjistila jsem, že většina majitelů hudebních festivalů a produkčních firem jsou tak trochu cvoci. (smích) Na tuhle práci musí mít člověk určitý kus mentální nátury, který asi většině žen není úplně vlastní. Já jsem navíc nikdy nechtěla vlastnit hudební klub. Vzniklo to takovým strašným omylem. Takže nejsem typická majitelka – a tím pádem zřejmě můžu být i žena.

Vnímáš to jako výhodu, nevýhodu, nebo prostě jen fakt, který tě nijak neomezuje?
Mám pocit, že to nemá žádný vliv. Není to ani výhoda, ani mě to neomezuje, za což jsem vlastně ráda. Uvědomuji si, že v některých profesích pohlaví hraje velkou roli v tom, jak k tobě lidé přistupují. Na začátku se stalo, že jeden známý mluvil na mého bývalého partnera Pepu, který mi tu pomáhal. Já jsem na otázky odpovídala a on dál mluvil na něj. Až po dvou letech přišel a říká: „Ty jo, já jsem zjistil, že to tady vlastně vedeš ty!“ A já jenom: „No, dobře.“ (smích) Ale to už se neděje.

Tým KlonDiku tvoří převážně ženy a celý barák obsluhuje v základu pět holek. Takhle to nějak vyplynulo nebo…?
Je to vlastně dílo náhody, ale možná k tomu všechno směřovalo už delší dobu a asi nám to vyhovuje. Práce, kterou děláme, je – možná i kupodivu – dost kancelářská. Je to hlavně komunikace, administrativa, tabulky, objednávky, smlouvy, grafika, faktury… prostě běžná agenda. Samozřejmě k tomu máme údržbáře, který přijde na pár hodin, když je třeba něco opravit, odnést nebo odvézt odpadky. Každopádně bych ráda poděkovala celému svému týmu. Bez nich by to nešlo. Bez toho, abych měla za sebou partu lidí, která je funkční, bych já nebyla schopná být v pohodě s tím, že tam jsem. A hrozně si jich vážím.

Kolik vás je celkem?
Záleží kdy. Když se dělá velký koncert, je nás v klubu okolo pětadvaceti lidí.

KlonDike zažívá díky koncertům největší nápor od prosince do března, ale je otevřený celoročně. Jak vypadá po zbytek roku – jaro – léto – podzim?
My vlastně nikdy úplně nezavíráme, jen se liší dny, kdy máme otevřeno. Ve slabších měsících, jako je duben a listopad, fungujeme hlavně o víkendech, zbytek roku většinou od středy do neděle, někdy od čtvrtka do soboty. Jsme otevření celoročně. Je to hlavně kvůli personálu – nemůžu všechny propustit a pak znovu zaučovat. Příprava je kontinuální a tým potřebuju mít kolem sebe celý rok. Zároveň si tím udržujeme provoz v chodu, aby všechno zůstalo funkční. I když to není zrovna výdělečné období – naše publikum i kapely jsou přes léto na festivalech.

Co se u vás děje mimo koncertní sezónu?
Občas děláme DJské akce. Dřív jsme zkoušeli i divadla, klasická s kulisami a herci. Bylo to hezké, ale ekonomicky neudržitelné. Jakože hodně. Občas se mi ještě nějaké soubory ozvou, že by chtěly přijet, a já vždycky zaváhám… už jsme tady ale pár let divadlo neměli. Možná někdy, až na to budu mít kapacitu, nebo kdyby se našel někdo, kdo by to chtěl financovat, ale bez nějaké podpory to nedává smysl. Teď se u nás konají primárně rozlučky se svobodou, občas firemní akce, což vychází ze zaměření lokality turistického střediska. 

Budova bývalé vývařovny pro ROH a diskotéky působí stále trochu drsně, ale každý rok mluvíš o investicích do vylepšení. Co jste vylepšili naposledy a co máš na seznamu dál?
Jednu velkou změnu jsem udělala už před loňskou sezónou, kdy jsem nechala zbourat taneční parket – z technických, praktických i statických důvodů. Zároveň jsme začali řešit úplně jinak pódium, aby bylo víc profi. Mám na to skvělé zpětné vazby. Je vidět, že se lidé po klubu pohybují jinak a je jim tam příjemněji. Z toho mám opravdu radost. Ráda bych také zlikvidovala koberce, co tu byly, už když jsem přišla, a nějak jednotě zpracovala podlahy. Akorát teď na to není úplně ekonomická situace, dojde k tomu asi až po zimě. Zjistila jsem taky, že se mi nelíbí koukat na konstrukce z OSBéček, dost jich tak zmizelo pod barvou nebo jiným povrchem. V koutu u baru, kterému jsme říkali Pivnice, jsme přes léto udělali příjemnější sezení. Vždycky se snažím vybrat jedno místo, kde si řeknu: „Tady by to fakt chtělo změnu.“ A pak ho posunu do nějaké aktuální verze, protože ta ostatní mezitím zase trochu zastarávají. Vstupní chodba si prošla proměnou v průběhu sezóny a ráda bych tam teď dodělala ještě další věci. Zvenku to vypadá tak, jak vypadá, ale třeba celé podloubí zaznamenalo razantní změnu. Před deseti lety to byla fakt díra, teď je tu i skvělá kavárna nebo kebab.

A co U-rampa a horolezecká stěna? Jak frčí?
Jeden čas tady byli aktivní skejťáci-barmani a vytvořila se taková skejtová komunita, která přišla s nápadem postavit rampu. Chvilku mě přemlouvali, až jsem jim ve sklepě vyčlenila prostor a rampa vznikla. Teď už se využívá minimálně a přemýšlím, že ji spíš odstraním a vymyslím pro ten prostor něco nového. Dřív tam býval malý bar. Co se týče horostěny, tak lidi chodí, respektive hlavně pecký horolezecký kroužek dětí – ti o ní pečují. Občas si ji pronajmou firemky. I když horostěna postupně mizí z priorit zájmu, tak stále stojí.

Stále stojí celý KlonDike. Mluvilo se o demolici budovy. Jak aktuální je toto téma?
Je to pořád stejné. Někdo přijde a říká: „Už to budou bourat!“ A já na to: „To bych asi věděla.“ Nebo: „To bude taková škoda, až to zbouraj.“ A já říkám: „Nebude!“ (smích) Mám půlroční výpovědní lhůtu. To se nemění. Takže vždycky vím, co bude dalších šest měsíců, a dál už ne.

To je strašná nejistota, ne?
Musím říct, že po těch třinácti letech už mi to ani nepřijde. Špatně se s tím pracuje, ale teď je tu už šest let nový majitel a mám aspoň trochu jasnější vizi, protože vím, co mají v plánu. Dřív jsem věděla jenom jedno, že to chtějí prodat, takže všechno bylo hodně nejisté. 

Pro upřesnění – majitelem KlonDiku je podnikatel Martin Kubík, který v Peci pod Sněžkou vlastní Aparthotel Svatý Vavřinec.
Ano, koupil ho i s mojí nájemní smlouvou a vzhledem k jejich aktuálně rozpracovaným projektům je KlonDike na dalších pár let beze změny. Samozřejmě se může technicky něco rozbít natolik, že to už nikdo nebude chtít opravit, ale to nechci přivolávat. Dle předchozí komunikace s majitelem by rád navázal na to, co tu dělám, takže se to tu obě strany snaží udržet při životě.

Můžeš prozradit, jestli tam bude i hudební klub?
Ano, součástí objektu by měl být nový hudební klub. Pokud se tedy něco nezmění, což nemůžu ovlivnit. V poslední verzi projektu, kterou jsem viděla, byl naplánovaný odhlučněný klub a ještě další velký sál.

Kdyby ti pak přišla nabídka vést nový klub, kývla bys na ni?
Tu otázku jsme s majitelem už jednou otevřeli a pak zase zavřeli. Nikdo z nás neví, jak to bude. Kdyby se KlonDike teď zboural a tři roky by se stavěl nový, záleželo by hodně na domluvě – hlavně finančně a časově. Kdyby to dávalo smysl, tak by mě to zajímalo. Vím, co by se tu dalo dělat, a kvůli současnému stavu to nejde. Půlroční výpovědní lhůta a technické limity znamenají, že se tu kultura dělá v dost punkových podmínkách. Víc z toho prostoru prostě dostat nejde, i když já osobně už jsem dávno za těmi hranicemi. Kultura by se hlavně měla dělat úplně jinak – jinak financovat, jinak plánovat. Já ji teď dělám po svém, trochu „na koleni“, čistě jenom komerční, ale tak to být nemělo. S půlroční smlouvou se nedá žádat o větší dotace ani plánovat nic dlouhodobého. Takže dělám to, co se dá, ačkoli vím, že kulturně-produkčně to dělám blbě.

Ale přestože to „děláš blbě“, daří se ti KlonDike vyprodávat a klub si získal určité renomé. Takže pojďme k hudebnímu programu nadcházející sezóny. A já se tě hned musím zeptat, jako fanoušek kapely Poletíme!, proč chybí?
Kluci u nás hráli deset let v kuse a bylo to skvělý. Já je mám taky strašně ráda. Potřebovali na chvíli ubrat, dávají si pauzu a omezili koncerty. Bavili jsme se o tom. Nedovedu si představit, že bych je sama vyškrtla, letos to prostě tak vyšlo.

A ještě jedna kapela je stálicí z počátků klubu…
To je Mňága. Stejně jako Poletíme! u nás od sezóny v roce 2015, která začala být víc koncertní, odehráli už desátý koncert v řadě. Ve stejném roce – na Silvestra – tady byli poprvé i Wohnouti. Byl to první velký vyprodaný koncert a bylo to fakt hrozný. Já jsem sice čtrnáct dní předtím skoro nespala, ale některé věci jsem nebyla schopná zařídit. Neměli jsme ještě ani šatnu pro kapely, pódium mělo asi dvacet centimetrů na výšku. Byl to punk. Dalších šest let k nám Wohnouti nechtěli přijet, tak intenzivní zážitek to pro ně byl. (smích)

Teď už ale jezdí! A pravidelně se vracejí i Vypsaná Fixa, Tři sestry, Monkey Business a další kapely. Teď si to nevylož špatně, co řeknu, ale ty kapely jsou více méně stejné. Takže to vypadá, že sázíš na jistotu. Zkoušíš i „experimentovat“?
Je to jednoduché. Potřebuji, aby se koncerty komerčně zaplatily, a nevidím důvod škrtat kapely, které se vyprodávají, lidi je mají rádi a ony se k nám rády vracejí. To je pro mě ideální kombinace. Každý rok ale přidávám i novinky. Nikdy se nestalo, že by v programu nebyla kapela, která u nás ještě nehrála. Zároveň občas vracím i ty, co měly delší pauzu. Třeba Monkey Business, ti u nás v minulosti pět let nehráli, protože měli ode mě zákaz vstupu. (smích)

Proč?
Jsou skvělí, a ačkoli je mám strašně ráda, tak v některých svých požadavcích jsou prostě děsní. Dokonce jsem tehdy řekla svému technikovi, ať mi dá pár facek, pokud je ještě někdy pozvu. Když pak manažer volal, že by chtěli přijet, představila jsem si ty facky a říkala: „Ne, Roberte, nebudeme to dělat!“ Vydrželo mi to až do covidu. Tehdy jsme řešili různé menší akce a streamy a já tu „fackovací“ větu odvolala. Koncert se nakonec kvůli covidu neuskutečnil, ale když mi rok poté znovu volali, už jsem řekla: „Dobře, tak jo.“ 

Jaké zvláštní požadavky na tebe mají kapely?
Požadavky nejsou nijak zvláštní, jinde by byly úplně běžné. U nás jde hlavně o ubytování. Když potřebuješ v Jihlavě na sobotu jedenáct jednolůžkových a dva dvoulůžkové pokoje, nikdo s tím problém nemá. Ale v zimní sezóně v Peci, kdy je všechno plné, mě s tím pošlou k šípku i moji nejlepší kamarádi. U toho ubytování jsou navíc další požadavky – minimálně tři hvězdičky, určitá vzdálenost od klubu, dobrá dostupnost, blackout závěsy, pozdní checkout… A když si to všechno sečteš, zjistíš, že je problém sehnat vůbec polovinu těch pokojů. A pokud chceš splnit úplně všechno, buď to stojí víc než samotný koncert, nebo je to prostě nereálné. To byl hlavní důvod, proč u nás Monkey Business pět let nehráli.

Mluvila jsi o tom, že každý rok se snažíš přidat nové kapely a interprety. Co to bude letos?
Poprvé u nás vystoupí Marpo, který se z rapové scény přesunul do country rapu. Má to zajímavý drive a jsem zvědavá, jak to bude fungovat, zvlášť v kombinaci s kapelou Status Present, což je spíš hardcore. Čekám hodně zajímavý večírek. Zároveň jsem letos přidala i něco víc „old school“. Ozval se management Michala Prokopa, kterého mám moc ráda. Dlouho jsem váhala, jestli ho do programu zařadit, ale nakonec jsem si řekla, že do toho půjdu. Michal Prokop & Framus Five u nás zahrají 29. listopadu. Je to první koncert sezóny, který proběhne v takové mezisezóně, kdy obvykle koncerty neděláme. Mají novou desku a fascinující energii, takže jsem opravdu zvědavá, jaká bude návštěvnost. Furt se bojím a doufám, že to nebyl krok úplně do neznáma. 

Horší než průšvih s Hrůzou to snad nebude, ne?
Finanční? Pevně věřím, že větší propadák už nikdy neudělám. Promiň, Michale. (smích) A vlastně v tomhle stejném duchu hraje pak v únoru ještě Vítkovo kvarteto, které jsme do programu přidali dodatečně a vyšlo to na čtvrtek. Hned po nich, v pátek, vystoupí Dr. Kary s Cocomanem – výrazná dvojice české reggae scény. Ten koncert má taky svá specifika, protože Kary je vážně nemocný. Na to pak navazuje sobotní koncert mladého rappera Egyho, který vyhrál soutěž The Mag Wrap a DJ pro začínající rapery. To by měla být akce i s tanečníky. Vychází nám tak po sobě tři naprosto odlišné akce, tak uvidíme, které publikum bude nejsilnější.

Jak se změnilo za těch třináct let publikum na KlonDiku?
Vlastně se moc nezměnilo – na stejné kapely chodí pořád stejní lidé. Ale změnilo se chování návštěvníků obecně. Dřív jsme řešili, že lidi přicházeli pozdě a pak je nešlo vyhodit. Dnes přijdou klidně dřív, dají si jeden drink a jdou domů. Velké mejdany už tolik netáhnou. Myslím, že to hodně ovlivnil covid. Generace, která by tehdy začínala chodit do klubů, se prostě nepotkávala – nechodili ven a teď se baví jinak. Změnil se i přístup k alkoholu, což je vlastně dobře, i když pro mě to ekonomicky znamená výzvu. Přemýšlím, jak oslovit publikum, které už nechce končit v pět ráno s kocovinou, ale radši jde na výlet. Jak udržet klub v turistickém středisku ekonomicky při životě, i když se lidi chtějí bavit jinak než dřív.

Jak vnímají klub kapely?
Můžu mluvit jen za ty kapely, které se k nám vracejí, což mě těší nejvíc. Třeba Poletíme! kdysi v jednom rozhovoru řekli, že kdyby měli vyjmenovat nejlepší hudební kluby v republice, bude to Fléda v Brně, v zimě KlonDike a v létě Chotěmice. Takže jsem ráda, že jsme v jejich „top trojce“. Když Wohnouti letos plánovali turné ke třiceti letům, říkali, že malé kluby nepojedou. A přesto jsou v programu, rozmysleli si to sami. Podobně Tři sestry už malé kluby běžně nehrají, ale k nám se vracejí pravidelně a z vlastní iniciativy. Takže myslím, že kapely KlonDike vnímají s respektem a hrají u nás rády. To je pro mě největší odměna.

Co zahraniční interpreti?
V prvních letech jsme tu mívávali i zahraniční interprety, ale postupem času to přirozeně ustalo. KlonDike funguje jinak než kluby ve velkých městech. Pec má asi šest set třicet obyvatel a ostatní publikum musí chtít přijet. Nejde tu tolik o objevování nových jmen, ale o to, aby to byli interpreti, které lidi už znají. Velké zahraniční kapely, které by dokázaly přitáhnout publikum až do Pece, se do KlonDiku kapacitně nevejdou. Když to jsou menší kapely, tak přesně vím, kterých pětadvacet lidí přijde, a k tomu dva navíc, které nebudu znát. Pokud by tu zase někdo zahraniční hrál, muselo by to vzniknout spíš díky osobnímu kontaktu nebo náhodě.

Jaká je tvoje filozofie cenotvorby vstupenek v malém horském městě?
Není v tom žádná velká filozofie – jde hlavně o to, jaké má kapela nároky na honorář, techniku a zázemí, a jestli jsme schopni koncert finančně zvládnout. Většina kapel k nám jezdí proto, že to tu mají rády, a vždycky se snažíme domluvit tak, aby to vyhovovalo oběma stranám. Samozřejmě se všechno zdražuje, ale my to řešíme spíš lidsky – zavoláme si, řekneme si, co kdo potřebuje, a domluvíme se. Nikdo netlačí nesplnitelné požadavky. Je to u nás hodně o vzájemné důvěře a já si toho moc vážím.

Když se na to podíváme z druhé strany fanoušků, sama jsi říkala, že koncerty se vyprodávají, takže lidé si vstupenky zaplatí.
To je častá otázka, jestli se mi vyplatí dělat velké kapely. A já říkám, že se mi nevyplatí dělat ty malé. Práce kolem je stejná – produkce, marketing, technika… Jenže u velké kapely vím, že ji prodám. U menší kapely pak sedíme, koukáme na sebe, počítáme, kdo komu kolik dluží, a snažíme se to nějak ustát. To není příjemné pro nikoho. Snažím se to dělat tak, aby to fungovalo, což bohužel znamená, že pro začínající kapely tu moc prostoru není – maximálně když si klub v mimosezóně půjčí jako zkušebnu na teambuilding, pár dní zkoušejí a večer uděláme menší open koncert pro veřejnost. Jinak je to finančně neudržitelné.

Když si odmyslíš ekonomiku a organizační stres, které koncerty ti osobně v paměti zůstávají nejvíce a proč? Budou to ti Wohnouti?
Z Wohnoutů si vlastně nic nepamatuju. Seděla jsem u vstupu, o půlnoci se ptala sekuriťáků, proč lidi tak řvou, a oni mi řekli: „Míšo, je půlnoc. Silvestr.“ Byla jsem úplně vyřízená. Po sezóně jsem na YouTube narazila na video z koncertu a měla pocit, že to ani není od nás. Z těch koncertů, které mi nejvíc utkvěly, určitě Rest. Nejsem fanynka rapu, ale on má neuvěřitelnou energii a srdce. Ty koncerty jsou u nás hrozně kontaktní, a když pozval mě a kamaráda na pódium s tím, že máme narozeniny, rozjel tím v klubu obrovskou vlnu panáků. Ještě týdny potom mi lidi přáli k narozeninám, které jsem vůbec neměla. Moje srdcovka jsou Poletíme!, ti u mě vedou vždycky, a Mňága. Loni mě mile překvapil Visací zámek. Říkala jsem si, jestli bude mít koncert energii, a po prvních čtyřech akordech jsem stála přikovaná ke sloupu. Měli neuvěřitelný drive. Takové momenty mě pořád baví nejvíc.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová