Čistá radost ze sportu, řekl vítěz závodu, který se jel po 100 letech

Jaký jste lyžař?
U nás za domem byla malá sjezdovka, takže jsem odmalička jezdil hlavně na sjezdovkách. Nikdy jsem ale pořádně nezávodil, ani na běžkách, ani na sjezdových lyžích. Až na vysoké škole jsem začal učit jako instruktor. Našel jsem si lásku k horám, baví mě skialpy a hlavně freeride.

Kolikrát za zimu se postavíte na jasanky?
Letos to bylo dvakrát. (smích) Poprvé den před závodem, abych si vyzkoušel, jak mi to pojede, a připravil si správnou mázu. Zjistil jsem u toho, že mám tupé hůlky, takže jsem je potom v dílně ještě nabrousil, aby se lépe zapichovaly do ledu. Druhý pokus na jasankách už byl rovnou při závodě. Jinak když jsem si je pořídil, zkoušel jsem je na sjezdovce, ale jen tak při večerním lyžování. To už ale bude tak osm, devět let zpátky. Od té doby ležely v koutě.

Zmínil jste, že jste je mazal lyže, brousil hůlky. Bral jste tedy přípravu na závod opravdu poctivě?
Jo, jo. Měl jsem takové dvě ambice. Nebyly teda skromné, to přiznávám. (smích) Myslel jsem si, že vítěz závodu z roku 1925 to jel za 1:45, takže jsem to chtěl dát pod tuto hranici. Pak jsem zjistil, že jsem se spletl a čas vítěze jsem nakonec nepřekonal o minutku a něco. Ale asi by mi to stejně nedalo, protože jsem měl i technické problémy na trati. Na Zrcadlovkách jsem to musel řešit. Praskl mi kožený řemínek, naštěstí jsem měl stahovací pásky, ty mě zachránily Když jsem sjížděl dolů, zjistil jsem, že řemínky opravdu dostávají zabrat a u špičky mi rupnul další. Musel jsem pak na tom stát, moc se nehýbat. Nad Hoffmankami, když už jsem na lyžích neměl žádný vosk a moc to nejelo, jsem soupažil jako blázen a přitom jsem zlomil hůlku, tak jsem pak finišoval s jednou a půl hůlkou.

Když vás tak poslouchám, závod jste si užil se vším všudy.
Ano. Trať byla nádherná. Velké díky patří organizátorům, kteří dohazovali sníh. Odvedli skvělou práci a připravili pro nás výborné podmínky. Celý závod měl silnou atmosféru, líbil se mi moc slavnostní úvod s hymnou a potom i ten kněz. Hezky mě to navnadilo na závod i historii. Když jsem pak předjížděl závodníky na historických lyžích, hrozně jsem si to užíval. Byla to čistá radost ze sportu. Člověk neřešil dnešní dobu, takovou tu uspěchanost a zapomněl na všední starosti.

Bylo na trati nějaké místo, kde jste si opravdu sáhl na dno? A sundaval jste někde lyže?
Lyže jsme museli sundat minimálně dvakrát. Největší dřina přišla nad Černým Dolem, kde jsme stoupali k Zrcadlovkám. Snažil jsem se to vyběhnout, ale když táhnete hůlky, máte kožené rukavice a ještě přenášíte lyže, je to nesmírně namáhavé. Obdivuji všechny, kteří to dokázali vyjet – já kousek vyběhnul, pak už jsem nemohl a šel jsem. To, co předvedli před 100 lety, opravdu klobouk dolů.

Jak se liší jízda na historických lyžích od současných běžek?
Je to úplně jiný styl. Zapojíte celé tělo, musíte ho mít zpevněné, není to jen o tom, že to můžou táhnout nohy nebo ruce. Je to o celkové fyzické kondici, je to hodně vyčerpávající. Je to jiné než na běžkách i na skialpech. Je to specifický pohyb, kdy tělo dostává zabrat. Aspoň takhle jsem to vnímal já.

Jak jste se cítil, když jste zjistil, že jste závod vyhrál? Věděl jste hned, že jste první?
V cíli jsem se bavil s kluky, pak mě zavolali na rozhovor. Teprve tam jsem se dozvěděl, že jsem průběžně na prvním místě. Ještě jsem netušil, kolik lidí je ještě na trati. Upřímně mě ale víc zajímal výsledný čas, protože jsem se snažil jet pod 1:45, což se mi podařilo. To jsem byl spokojený. Vítězství je samozřejmě příjemný bonus, ale měl bych radost i za druhé či třetí místo.

Ano, příjemný bonus určitě, ale byl to výjimečný závod ke stoletému výročí, který se už jen tak opakovat nebude.
No, to máte pravdu. Když si to vlastně člověk takhle uvědomí, že tento závod se jezdí jednou za 100 let. Wow!

Plánujete se někdy znovu postavit na historické lyže?
Pokud by se objevil závod s podobným profilem trati, kde to je nahoru dolu a není to jenom o sjezdu, asi by mě to lákalo. Baví mě běh, takže momentálně se připravuji už na novou sezónu, tak se zaměřuji spíš na běžecké cíle.

Kde jste vlastně sehnal před pár lety historické lyže? A co oblečení?
Lyže jsem koupil na bazaru od paní z jižních Čech. Myslela si, že je chci jen do výlohy nebo jako dekoraci. Dost se divila, když jsem řekl, že na nich hodlám aktivně lyžovat. Považovala mě za blázna. Ale i na starých dřevěných lyžích se dají předvádět slušné výkony. Oblečení mám od rodičů, kteří žijí na statku, a větší část mi půjčil kolega z práce, včetně hůlek. Bohužel jednu jsem mu teda zlomil, ale říkal, že to vůbec nevadí a že tu jednu si vystavíme v práci.

Co vás vlastně motivovalo se postavit na start závodu v Janských Lázních?
Hlavně ta historie. Chtěl jsem si to zkusit a také vzdát hold těm, co to před sto lety dokázali zajet opravdu tak rychle a dobře. Poměřit si s nimi čas. Zajímalo mě, jestli se člověk aspoň dokáže přiblížit jejich výkonu. Mají můj velký obdiv, byli to velcí sportovci.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová