Chorvatsko, Maledivy, Kuba, to je něco tak špičkového!

Jak jste se dostal k potápění?
Jsem Trutnovák, ale když šel táta dělat na doly, tak jsme od mých asi osmi let do devatenácti bydleli v Žacléři. Při tamním dole fungovala důlní záchranná služba. Její členové dostali nabídku zúčastnit se potápěčského kurzu. Šel jsem se na ně podívat a oni se mě zeptali, jestli si to chci taky zkusit. Samozřejmě jsem chtěl. Bylo to v rybníce v Prkenném Dole. Tam jsem se poprvé ponořil. Bylo to něco úžasného, hned mě to chytlo.

Kolik vám tehdy bylo?
Asi čtrnáct let. Dodnes na to nezapomenu. Voda byla studená, měla šest nebo sedm stupňů. Byl jsem vychrtlý kluk, na sobě jsem měl primitivní potápěčské přístroje. Naprosto mě to pohltilo. Když mi bylo patnáct nebo šestnáct, ucpal se odtok v tom stejném rybníku a já ho se starším kolegou pomáhal uvolnit. Málem nás to tehdy vcuclo. Neuvědomil jsem si, jak to může být nebezpečné. Nadšení u mě ale bylo obrovské. Asi jako u prvních pilotů, průkopníků létání.

Říkáte, že jste měl primitivní potápěčské přístroje?
Když si uvědomím, s jakou technikou jsme se kdysi potápěli, tak se divím, že jsme to všichni přežili Například hloubkoměry jsme si vyráběli sami, nebylo to jako dnes, kdy lze koupit špičkovou techniku. Neměli jsme fotoaparáty do vody. Milan Šlégr přišel s nápadem, že si budeme vyrábět vlastní pouzdra na foťáky.

Co ještě chybělo?
Měli jsme málo vzduchu do lahví, nebyly kompresory. Takže jsme museli plnit flašky v Pardubicích a u nás přečerpávat vzduch do menších. Až v sedmdesátých letech se mi povedlo sehnat kompresor, tak to pak bylo lepší. Dokonce ani lahví nebylo dost. Někdy se vyráběly z hasičáků.

Když jsme u lahví, co v nich vlastně je?
Kompresorem stlačený vzduch. Dnes už se ale používají také obohacené směsi. Potápěčům se s nimi lépe dýchá, jsou méně unavení. Lahve jsou ocelové, váží deset až třináct kilogramů, ale používají se i o něco lehčí, duralové.

Měl jste pro potápění vlohy?
Nevím, jestli jsou potřeba nějaké vlohy. Jako kluk jsem hrál hokej, chytal jsem za Trutnov. Štvalo mě, jak v Žacléři tehdy všichni lyžovali. Člověk šel stromečkem hodinu na kopec, pak ho sjel za pár minut dolů. Divný. Já vždycky víc tíhnul k technickým sportům.

Co potřebuju, abych se mohl potápět? Především zdraví. Mít v pořádku srdce, to je základ. A také mít zdravé dutiny. Však asi víte, že když se ponoříte do vody, už od metru vás začnou tlačit uši. Existuje manévr, jak tlak vyrovnat. Zacpete si nos a fouknete do nosu. Tím se dutiny uvolní. Jinak já jsem astmatik a to při potápění nevadí. Osobně se mi dýchá lépe pod vodou.

Naučí se potápět každý?
Většina lidí se to naučí. Bez ohledu na věk. Někdo mívá před prvním ponorem strach, ale to je normální. To časem opadne a pak už je většinou jen nadšení. Občas se ale stane, že to někdo vzdá hned v začátcích. Po prvních ponorech přizná, že se na to necítí. Ale to nevadí, stane se. Je to pořád lepší, než dělat hrdinu a pak se nechat v problémech tahat z vody. Naštěstí mám na lidi docela dobrý odhad. Když přijdou ke mně do kurzu, brzy poznám, jestli to zvládnou.

Po kolika ponorech lidi dokážou překonat strach?
To je individuální. Někdo se uklidní už při prvních ponorech v bazénu. Je ve čtyřmetrové hloubce, v klidu dýchá a pozoruje kachličky. Někdo musí jít do přírodní vody, čisté a teplé, aby ho zaujal život ve vodě a přestal řešit vlastní strach. Jakmile ho ve vodě něco zaujme, začne se dívat a uklidní se. Aby si lidé zvykli na potápění, musí mít dvacet nebo třicet ponorů. Po úvodních lekcích v bazénu od února do května většinou pokračujeme v červnu v Chorvatsku. Lidé tak skočí z čistého bazénu do čistého moře. A shodují se, že je to perfektní!

Musí umět zájemce o potápěčský kurz plavat?
Ano, aspoň základní styl. Potápěčské vybavení nadnáší. Pár horších plavců u mě v kurzu už bylo.

Nejsem bůhvíjaký plavec, ale potápění by mě asi docela bavilo.
Nejste první ani poslední. Víte, málokterý potápěč umí dobře plavat.

Kolik lidí jste naučil bezpečnému potápění?
Ročně jsem v potápěčské škole vyškolil čtyřicet až padesát lidí.

Jak hluboko se s nimi potápíte?
Učím sportovní potápění, takže do čtyřiceti metrů. Jsou sice borci, kteří se potápějí hlouběji, to už ale podle mne není sportovní potápění.

Hlídá někdo, jak hluboko se potápíte?
Do vody nesmíte bez počítače. A když ho máte, on vše pečlivě zaznamenává. Něco jako tachograf u auta. Nedá se to ošidit. Zpětně se pozná, že se někdo ponořil hlouběji, než bylo dovoleno. Bezprostředně při ponoru si to hlídám sám, aby ten, kdo je se mnou pod vodou, neporušil pravidla.

Máte strach o lidi pod vodou?
Vždycky. Mám to vrozené.

Jaká jsou pravidla pro potápění?
Pravidlo číslo jedna: Nikdy se nepotápěj sám! Pravidlo číslo dvě: Měj odzkoušenou a předpisovou techniku. Například lahev se vzduchem musí být každých pět let testovaná. Pravidlo číslo tři: Dodržuj rychlost sestupu a výstupu. Taky zdůrazňuju, že se člověk nemá potápět, když se necítí dobře. A už vůbec ne, když se napil alkoholu. Bezpečnost je na prvním místě. Všechno se učí v kurzu, bez kterého se nemůžete sám potápět.

Kde se pořádají potápěčské kurzy?
Dřív jsem je dělal v trutnovském krytém bazénu. Získat certifikát tam trvalo několik týdnů i měsíců. Dnes už se ale dá absolvovat jednorázový kurz a certifikát získat za čtyři až pět dnů. Stačí odjet do Egypta nebo Chorvatska.

Je potápění cenově dostupné?
Určitě! Kurz stojí zhruba deset tisíc korun. Pořídit si základní výbavu, to znamená ploutve, masku, šnorchl a oblek, vás vyjde přibližně na podobné peníze, jako si koupit komplet vybavení pro ježdění na kole. Platit si cesty za potápěním do Chorvatska či do Egypta, to je podobné, jako když někdo cestuje na dovolenou. Pouze tam zaplatíte navíc za půjčení lahví se vzduchem a závaží.

Předpokládám, že větší vlna zájmu o potápění se u nás zvedla v devadesátých letech. Trvá dodnes?
Řekl bych, že k poklesu zájmu došlo v letech 2014 až 2015. Pak byl covid, to se nesmělo nic dělat. Nyní je pár zájemců o potápění. Ale kdo se chce koukat na vodní svět, zaplatí si a jede. Udělá se parta dvaceti lidí a jede se do Chorvatska na loď. Žádný hotel. Bydlíme, jíme a potápíme se na lodi.

Jezdí se všichni potápět jen do moře?
Většina lidí se potápí v moři, často i celé rodiny. Jsou ale i jedinci, kteří se potápějí ve starých zatopených lomech a vydrží tam pod vodou hodně dlouho. Potápění je o koukání, aby člověk něco viděl, faunu a floru. V lomu je studená voda, ve vodě je tma, není téměř nic vidět. A když, tak utopené bagry, staré pneumatiky a jiný nepořádek. To není krásné, někdy je to ale zajímavé.

Dá se vůbec vyprávět o tom, co jste viděl v mořích?
Dá, i když to není ono. Lepší je vidět to na videozáběrech a úplně nejlepší je to zažít na vlastní kůži. Ročně jsem dělal čtyři pět potápění, kterým se říká safari. Chorvatsko, Maledivy, Kuba…, to je něco tak špičkového! Můžu říct, že už jsem se byl potápět asi všude, kde to za něco stojí, včetně Karibiku a Indického oceánu. Životy v těch mořích jsou hodně podobné.

Viděl jste všechno?
To nemůže říct nikdo! Ale viděl jsem toho opravdu hodně. Dlouho mi chybělo vidět zblízka manty obrovské. Nejblíž ke mně byly v Egyptě asi na dvacet metrů. Pak jsme se byli potápět na Maledivách a tam se to povedlo. Třímetrové manty, bylo jich asi dvacet, vypadaly jako obří letadla Jumbo. Připluly k nám, kroužily těsně nad námi. Bylo detailně vidět, jak jejich těla čistili štítovci. Byli jsme z toho úplně hotoví, byla to špička. Tehdy jsem ve vodě brečel!

Jak dlouho to trvalo?
Byly to dva úžasné hodinové ponory. Něco tak majestátního... Jasně, viděl jsem zblízka spoustu žraloků, želv, dvoumetrové murény, prostě všechno možné, ale tohle, to bylo něco výjimečného.

Počkejte, žraloci... říkáte to tak klidně. Vy se jich nebojíte?
Člověk si v té euforii pod vodou ani neuvědomí, že kolem něj pluje třímetrový žralok. Jednou na Kubě jsem v takovém nadšení natáčel, snažil se, aby byly vidět jeho zuby, a přitom omylem zmáčknul světlo na kameře. Jak se rozsvítilo, žralok se leknul a chňapnul po mně. Obě světla jsem měl od něj pokousaná. Dodnes je mám doma. Když jsme pak vylezli z vody, tak jsme si říkali, že jsme volové. Co kdyby nás žraloci opravdu kousli?! Kubánci, kteří nás ke žralokům dovezli, nás ale uklidňovali, že to mají pod kontrolou

Zaútočila na vás někdy ještě nějaká další ryba?
Ne! Živočichové ve vodě jsou zvědaví, ale nikdy na mě nikdo nezaútočil. S výjimkou onoho jednoho žraloka.

Když jste ve vodě tak blízko, můžete na ryby sahat?
Ne, to se nesmí! Pod vodou je s vámi vůdce potápěč a ten kdyby vás viděl na ryby sahat, okamžitě vám dá pokyn „nahoru“, čili ven z vody. Na nic nesahat! Prostě platí: Zajeď pod vodu, udělej si vztlak, jaký potřebuješ, a jenom se dívej, kochej se, v klidu fotografuj nebo filmuj.

Nebojí se ryby potápěčů?
Když neděláte prudké pohyby, tak ne. Ani bubliny od dýchacích přístrojů je neruší. Skoro bych řekl, že třeba pro manty je to něco jako whirlpool. Přišlo mi, že do těch bublin naschvál vplouvají.

Mluvil jste o pokynech. Jak se pod vodou vlastně dorozumíváte?
Máme něco jako znakovou řeč. Jdeme nahoru, jdeme dolů, je to v pořádku, nejde mi ucho… máme asi dvacet základních signálů. Třeba filmaři k tomu ale mají ještě řadu svých speciálních signálů.

Jaké to je filmovat pod vodou? Stíháte se soustředit?
Je to úžasné! To hezké, co vidíte v moři, si chcete vyfotografovat nebo natočit na kameru. Každý na to chce mít vzpomínku, mít se čím pochlubit. Fotí a natáčí se hodně. V osmdesátých letech jsme v našem trutnovském potápěčském klubu dokonce organizovali mezinárodní festival potápěčských diapozitivů. V porotě tenkrát zasedali známí fotografové Jiří Havel, Jiří Jahoda a Oldřich Šlégr.

Díváte se na televizní dokumenty o podmořském světě?
Ano, samozřejmě. Jsou to naprosto špičkové záběry. Kdo se nemůže potápět třeba z finančních nebo zdravotních důvodů, profesionální dokumenty mu to vynahradí. Jsou to drahou technikou natočené a nádherně udělané filmy.

To vypadá, že potápění je jen o samých příjemných věcech.
Jsem profesionální instruktor, vedu potápěčskou školu a dělám potápěčské práce už třicet let. Takže jsem zažil i smutné chvíle. Třeba za komunistů, když ještě policie neměla vlastní potápěče, jsme hledali mrtvoly. Byl jsem u třech tragických případů. To nebylo příjemné, ještě dlouho potom jsem měl mrtvé stále před očima. Příklad: Mladý sportovec, dal si rum a vsadil se, že přeplave tam a zpátky rybník v Pekle. Jenže v polovině zhasnul. Hasiči ho nenašli, tak zavolali nás, potápěče. Nevydrželo mu srdce. Jinak ale těch mých asi 3500 ponorů, to byly v drtivé většině parádní zážitky.

Baví vás potápění i po tak dlouhé době a po tolika ponorech?
Samozřejmě, že baví! I když jsem se už potápěl na hodně místech, vždycky je ve vodě něco nového.

Obdivujete přírodu na souši?
Já jsem všeobecný milovník přírody. Ochránce zvířat. Přírodu obdivuju, ale vodní svět mě asi nikdy nepřestane fascinovat.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek, Petr Švaral, Milan Šlégr, Aleš Cabicar a Mirek Brát