Čtvrtek

4. prosince 2025

Nyní

5ºC

Zítra

7ºC

Svátek má

Barbora

Chci pomáhat těm, kteří to potřebují, říká studentka Arina Ilemská

11. května 2025

Když před více než třemi lety vypukla válka na Ukrajině, postavila mnoho tamních obyvatel před zásadní rozhodnutí. Setrvat ve své domovině s riziky, které tento konflikt přináší, nebo najít útočiště v jiné a bezpečné zemi. Pro druhou variantu se rozhodla rodina studentky Ariny Ilemské, která už třetím rokem žije v České republice, v současné době v Trutnově. Šestnáctiletá Arina je nyní žákyní Krkonošského gymnázia v Hostinném se zaměřením na ošetřovatelství. Kromě toho byla zvolena do funkce předsedkyně Studentského parlamentu. „V současné době se především zaměřuji na zlepšení komunikace mezi žáky a učiteli,“ řekla Arina.

Pocházíte z Ukrajiny. Kde jste žila a jaké jste měla dětství?
Naším domovem bylo historické okresní město Bila Cerkva, které leží necelých sto kilometrů pod Kyjevem. Myslím, že jsem prožívala spokojené, hezké, veselé i zajímavé dětství, protože jsem se od dvou let věnovala baletu, škole a také angličtině, která mě moc baví.

Čím se zabývali vaši rodiče?
Moje maminka je profesí právnička a byla v top 10 nejlepších právniček nejen Kyjeva, ale celé oblasti. Můj bratr Ihor Zubaň se věnuje judu v Lokomotivě Trutnov a mám sestru, které jsou čtyři měsíce.

Co všechno se stalo, že jste museli opustit svůj domov? Kdy to bylo?
Ve čtvrtek 24. února roku 2022 v brzkých ranních hodinách jsme se probudili v okamžiku, kdy Rusové čtyřmi raketami zaútočili na naše město. V tu chvíli jsme vůbec nevěděli, co máme dělat, proto jsme šli vybrat peníze a stáli jsme u bankomatu více než dvě hodiny ve frontě. Na první pokus se nám to nepodařilo, přestala jít elektřina. Pak znovu naskočila a povedlo se nám peníze vybrat. V našem městě přestalo být bezpečno. Objevili se tam ruští vojáci, kteří se do něj spustili z vrtulníků. Přestěhovali jsme se na chalupu, protože jsme si mysleli, že to bude pro nás bezpečnější. Stále však ráno nebo pozdě večer létala letadla a také rakety dopadaly na město. To bylo na úplném začátku války. Já jsem v těch dnech vůbec nespala. Bála jsem se nejen o sebe, ale i o svou rodinu. Tehdy jsme už věděli, že to na Ukrajině nezvládneme, protože nám šlo o život.

Proč jste si vybrali Českou republiku a jak jste se do ní dostali?
Po týdnu války jsme se rozhodli, že odjedeme. Cesta to byla dobrodružná, odjíždějící lidé byli stále kontrolováni, aby se vědělo, kdo je kdo. Také se ptali na náš cíl, kam jedeme a podobně. V tu dobu nám napsala teta, která bydlela v hotelu v Říčanech u Prahy, kam se odstěhovala den před válkou, a tam jsme se vypravili. Po měsíci, kdy mě, mamku, bratra a tetu přijala jedna česká rodina v Praze, jsme se přesunuli do Trutnova. Měli jsme tam známé, naše sousedy z Ukrajiny, kteří nám napsali, zda bychom tuto příležitost využili, a my jsme to udělali. Od té doby bydlíme v Trutnově.

Kam jste nastoupila do školy?
Ještě předtím jsem v Praze chodila do školy pro Ukrajince, kde jsem se učila základy češtiny. Po přesunu do Trutnova jsem chodila do deváté třídy základní školy a kromě toho jsem docházela na doučování českého jazyka.

Bylo pro vás zpočátku těžké se v nové zemi adaptovat?
Ano, od začátku to pro mě bylo hodně těžké. Překážkou určitě byla jazyková bariéra, uměla jsem se jen představit. I když jsem rozuměla skoro všemu, co okolí říkalo, nedokázala jsem odpovědět. Byla jsem jako pes, který rozumí povelům svého pána, ale sám nedokáže reagovat. Také jsem se bála nějak se zapojit, protože jsem nedokázala mluvit a cítila se jiná. Na konci základní školy se to ale začalo měnit, více jsem komunikovala a pak už to bylo v pohodě.

A jak vás přijali spolužáci?
Zpočátku se na mě koukali divně, protože nevěděli, kdo jsem, odkud jsem a co tu vlastně dělám. Postupem času se to začalo proměňovat. Nejdříve se mnou začaly více komunikovat spolužačky a pak se přidali i kluci. Myslím, že naše vztahy byly dobré.

Předpokládám, že už kolem sebe máte české kamarády.
Určitě, mám už spoustu kamarádů.

Po základní škole jste nastoupila do Krkonošského gymnázia Vrchlabí, pobočky v Hostinném. Proč jste zvolila právě tuto školu?
Šla jsem na učební obor zaměřený na ošetřovatelství, tedy fyzickou i psychickou péči o člověka. Vždycky mě bavilo starat se o lidi, a to i o seniory, protože nechci, aby zůstali osamocení, a chtěla bych pro ně být oporou. Myslím, že by mě tato práce bavila. Teď jsem se ale rozhodla, že po prvním ročníku učebního oboru v Hostinném nastoupím do druhého ročníku středoškolského studia s maturitou zaměřeného na sociální činnost.

V současné době jste předsedkyní Studentského parlamentu. Co vedlo k tomu, že jste se rozhodla do této pozice nastoupit?
Protože se ráda bavím s lidmi a organizuji různé školní i kulturní akce. Mým cílem je, aby jich bylo více. Do této funkce, kdy jsem představila svoje vize, jsem byla zvolená. V současné době se především zaměřuji na zlepšení komunikace mezi žáky a učiteli. Přeji si, abychom společně dokázali zlepšit prostředí naší školy.

Do jaké míry je náročné komunikovat s pedagogickým sborem?
Pro mě to zase tak náročné není, protože jsem schopná komunikovat s každým i přes rozdílnosti názorů na určité věci. Musím brát v úvahu, že všichni lidé nejsou stejní, je třeba přijímat odlišné názory a musí se hledat i kompromisy. Konflikty k ničemu nevedou. Je třeba najít společnou cestu, která by vyhovovala žákům i učitelům.

Kdo jsou členové parlamentu?
V každé třídě ve škole jsou dva až čtyři žáci, kteří jsou součástí parlamentu.

Čeká vás ještě několik let studia na gymnáziu. Máte už nějakou představu o vašem dalším směřování?
Chci jít na vysokou školu, možná na medicínu, která by mě myslím bavila a naplňovala. Samozřejmě zatím ještě nevím, na který konkrétní obor bych se zaměřila.

Prý jste se ve své domovině od útlého dětství věnovala baletu. Pokračujete v tom i nyní?
V současné době se mu nevěnuji. Ukrajinu jsme reprezentovali v různých státech světa, například v Bulharsku nebo na Kypru, a v naší zemi jsme byli nejlepší. Tancovala jsem také různé druhy tanců a nikdy jsem neměla přestávku od doby, kdy jsem se naučila chodit. Byl to můj smysl života. Chodila jsem na balet i do trutnovské základní umělecké školy, ale kvůli škole jsem na to neměla dostatek času. Kdybych se jednou vrátila na Ukrajinu, ráda bych se baletu opět věnovala.

Co ráda děláte ve svém volném čase?
Kromě toho, že se učím do školy, píši nějaké plány do budoucna, ráda čtu, dívám se na filmy, chodím ven. Mám také ráda komunikaci s dětmi, proto už dva roky jako instruktorka jezdím na letní tábor Méďa pro děti od pěti do šestnácti let se sídlem v Trutnově, který se koná v pohádkovém areálu Ráj Letohrad.

Jak vnímáte současnou situaci na Ukrajině?
V březnu před dvěma lety jsme se s rodinou vrátili zpět do našeho města Bila Cerkva, abychom zjistili, jaká je tam aktuální situace. První den jsem tam šla do školy, kam chodí více než pět set žáků. Hned v první hodině začala houkat siréna a museli jsme se přesunout do sklepů. Je tam zázemí, kde se dá přežít, než nějaká dramatická situace pomine, a to trvalo i několik hodin. Když jsem tam seděla, všimla jsem si, že všichni okolo, jak na to byli zvyklí, to v pohodě zvládali. Já jsem se klepala strachy, nevěděla jsem, co mám dělat a co se vlastně děje, protože po odchodu z Ukrajiny jsem to už nezažila.

Je pro vás těžké vypořádat se s odloučením od vašeho skutečného domova?
Když jsme se přestěhovali do České republiky, mamka říkala, že to za pár dní skončí a vrátíme se domů. To se však nestalo, i když s tou nadějí žiji více než tři roky. Já už si vlastně některé věci nepamatuji. Po útoku Ruska to byl jenom stres. Když jsme tam na chvíli přijeli, stála jsem ve svém pokoji v bytě, kde jsme předtím žili, a byla jsem chvíli šťastná. Do kufru jsem si vzala všechny své hračky a mamka mě překvapila. Dala mi malého medvídka, kterého jsem měla od prvního roku svého života. Štěstím jsem se rozbrečela a dnes s ním spím.

Pokud to situace dovolí, hodláte se vrátit na Ukrajinu, nebo zůstanete v České republice?
Tady už mám úplně všechno. Domov, školu, rodinu, kamarády. Na Ukrajině bývalé spolužáky, s nimiž jsem vyrůstala, ale ten kontakt s nimi není takový jako dříve. Myslím, že už jsem doma tady. Pokud to ale půjde, moc ráda se tam budu vracet.

Máte tam nějaké příbuzné? Jste s nimi v kontaktu?
Mám tam dědu, kterého beru jako svého tátu. Celý svůj život tam žil, pracoval, vydělával a nechce to všechno opustit. Jsem s ním v kontaktu každý den. 

Arino, jak vidíte svoji budoucnost?
Chci pomáhat těm, kteří to potřebují. Mým snem je mít velkou rodinu, třeba i čtyři děti. Děti, které mám moc ráda, jsou podle mě největším štěstím života.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová