Byl jsem zralý na ručník, ale pak jsem cítil, že to dokážeme

Proč se to letos povedlo?
Mushing je celoživotní cesta – učení, poznávání psů, rodokmenů i všeho, co s tímto sportem souvisí. Zahrnuje nejen trénink a zkušenosti, ale i zkrocení vlastního závodnického ega, zejména co se týče rychlosti ve sjezdech. Letos všechno dokonale zapadlo. Mám úplně perfektního parťáka – běžkaře. A samozřejmě na prvním místě, i když to říkám obráceně, musím zmínit psy. Byli perfektně připravení, správně vybraní a ochotní pracovat. Mají odolnou psychiku a to, že spí venku mimo známé prostředí, pro ně není žádný problém. Všechno klaplo, i přes velký karambol v první etapě. Po ní jsem byl na ručník, ale nakonec se to povedlo.

Co se stalo?
Přímo na domácí trati, kterou dobře znám a podílím se na její organizaci, jsem letos udělal nečekanou chybu. Trasa se jela obráceně než v předchozích letech, a já přehlédl značku, takže jsem ji projel špatným směrem. Po třech kilometrech jsem si chybu uvědomil a musel se vracet – navíc do brutálního stoupání. V tu chvíli jsem si opravdu hodně zanadával. Aby toho nebylo málo, moji psi, kteří to tady dokonale znají, se rozhodli, že jedeme domů, a já je neuřval, aby pokračovali správným směrem. Sjeli jsme ještě kousek dolů na Zahrádky, což bylo něco na moji psychiku. Byl jsem rozhozený. Ale od toho okamžiku jsem viděl, že psi jsou ve skvělé kondici. Začali jsme dohánět soupeře a postupně je i předjíždět.

První etapu jste nakonec dokončili na druhém místě, hned za zkušeným polským musherem Łukaszem Paczyńskim.
To pro mě bylo velké překvapení a vlilo mi to novou energii. Najednou jsem začal věřit, že máme šanci. V druhé etapě jsme stáhli další minutu a pak už jsem cítil, že to dokážeme.

V závěrečné třetí etapě jste si vybudovali velký náskok, zvítězili jste o jedenáct minut.
To je kouzlo mushingu – v tomto případě deset psů, deset hlav, deset jedinečných bytostí, a každý závod může přinést nečekané zvraty. Já jsem si smůlu vybral už v první etapě, zatímco Łukasz v té poslední. Zranil se mu pes a jeho běžkařka upadla, měla nějaký problém s vázáním, takže tam ztratili. Do té doby jsme se však podle mezičasů přetahovali o každou vteřinu. A právě to je na tomto sportu nádherné – i na tak dlouhé trati rozhodují často rozhodují vteřinky.

Ledová jízda je specifická tím, že závodníci s psy na trase bivakují. Jak jste byli připraveni na nocování na Tetřevích Boudách?
V dlouhých závodech na severu Evropy je bivakování běžnou součástí mushingu, ale v České republice takových závodů mnoho není. Většinou se závodníci vracejí do checkpointů, kde mají své přepravníky, a psi tak nocují v prostředí, které znají. Ledová jízda je v tomto ohledu výjimečná – psi spí venku, mimo svůj domov, což je potřeba předem natrénovat. Samozřejmě mají k dispozici speciální hřejivé oblečky a spí na slámě, ale je nutné je na tento režim postupně připravit. Musí pochopit, že i v takových podmínkách je čas na regeneraci a odpočinek, ne na postávání a neklid. Do závodu vyrážíme z Pece pod Sněžkou a veškerou výbavu si vezeme s sebou. K dispozici máme jen večeři a občerstvení, ale vše ostatní – vybavení pro psy, stan, spacáky, karimatky, deky, krmivo, doplňky na regeneraci – musíme mít na saních. Musherská výbava tak váží přibližně 40 kilogramů, které si každý veze celou trasu sám.

Byla zima?
Myslím, že teploty se pohybovaly kolem minus pěti až sedmi stupňů. Dnes už si člověk může pořídit spacák do minus třiceti a má k dispozici kvalitní vybavení, takže to nebyl žádný extrém. Když závod v druhé polovině 80. let začínal, výbava byla mnohem skromnější a závodníci si tehdy nejspíš pořádně klepali kosu. Dnes je to o poznání snazší. Když mě v noci přece jen probudil chlad, stačilo se pořádně zachumlat a bylo zase dobře.

Povězte teď ještě pár vět o vašem dalším členovi posádky – parťákovi na běžkách Leoši Mastníkovi.
Leoš je skvělý parťák a kamarád, i když se vlastně vídáme jen na Ledové jízdě. Je to extrémní sportovní nadšenec, který chce zvítězit stejně jako já. Poznali jsme se při mé první Ledovce – on už tehdy měl za sebou pět účastí s různými týmy. Mně na poslední chvíli odpadl běžkař, takže jsme se poprvé potkali až na startu. A okamžitě jsme si sedli. Je to bombarďák – nejenže má skvělou fyzičku a perfektní techniku na běžkách, ale je to i parťák na večer do hospody, když to řeknu takhle, pomůže se psy a postará se o vše potřebné.

Jak jste si užíval pocity vítěze v cíli?
Už během jízdy, když to bylo možné, jsem vytahoval telefon a sledoval online záznamy z GPS. Viděl jsem, že Łukasz ještě nepředjel tým za námi – Martina Řehouta a Mariana Kdýra, kteří nakonec skončili třetí. Věděl jsem, že mu ujíždíme, a podle mapy, protože to tu znám, jsem odhadoval náš náskok. Naši psi běželi skvěle, ale dokud nejste v cíli, nikdy si nemůžete být stoprocentně jistí. Pár kilometrů před cílem na mě už ale pomocníci u trati křičeli, že mám velký náskok. V tu chvíli to pro mě byla brutální úleva. Euforie ale naplno propukla až ve chvíli, kdy jsem v cíli napojil psy a postaral se o ně. Pak teprve přišel ten okamžik radosti. Byl jsem opravdu šťastný. Tenhle závod mám v hlavě půl roku. Je to pro mě srdeční záležitost.

Zúčastnil jste se nějakých dalších závodů během zimy? Chystáte se někam?
Původně jsem měl v plánu zúčastnit se mistrovství světa v Norsku, ale nakonec jsem se rozhodl jinak. Cítil jsem, že naši psi na takový závod nemají dostatečnou rychlost – někteří už jsou starší, jiní zase ještě příliš mladí. Pečlivě jsem zvážil všechna pro a proti, co bych mohl získat a co naopak ztratit, a nakonec jsem se rozhodl, že do toho nepůjdu. Veškerou energii jsem proto směřoval k Ledovce, která je pro mě srdcovka. Je to zároveň jediný závod, který v zimě absolvuji na sněhu. Jinak se soustředím hlavně na závody na kárách. Plus vozíme turisty po Krkonoších.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová