Blíženci

Křečovitě jsem otevřela oči. Nebyla jsem ale ani ve třídě, ani nikde jinde. Vlastně jsem byla někde uprostřed hor.

Celé hory obepínal les a slunce, které tam svítilo, nebylo skoro vidět, jak moc byly ty stromy husté. Všude okolo jsem slyšela zpěv ptáků a taky datla, jak zobákem kloval do stromu a léčil je od škůdců. Ne nadarmo se datlovi občas říká lesní doktor. Po stromech běhaly veverky a příroda vypadala šťastně.

Zvedla jsem hlavu a nechala se ovívat studeným lesním vánkem. Moje černé vlasy mi lítaly kolem hlavy a ofina mi padala do očí.

Narovnala jsem hlavu, odhrnula si ofinu z očí a vydala se do hlubin lesa. Došla jsem k jakési skále a vystrčila hlavu z křoví, které mi zakrývalo výhled. Pak jsem to spatřila.

Claire a Clear. Schovávaly se ve skále a kolem nich proběhl hlouček naštvaných občanů.

Do obličeje mi začal foukat studený vítr a nebe se zamračilo. Datel přestal se svou prací, ptáci přestali zpívat a veverky se rozutekly do všech stran. To vše z toho, jak se báli, co bude dál.

Dívky vypadaly přesně jako my. Schovaly se za kámen a když vesničané odešli, zase vylezly.

„Už to dlouho nevydržíme, Clear,“ naléhala na ni Claire.

Clear zatnula pěsti. „Nejsme... MONSTRA!“

„Ale všichni nás tak vidí, a jestli nebudeme mít potomky, z našeho rodu už nikdo nezbyde. Náš rod vymře.“ Rozplakala se.

Clear k ní přišla a chytla ji kolem ramen.

Podívala se na ni uslzenýma očima a objala ji.

„Náš rod nevymře,“ řekla Clear. Bylo na ní ale poznat, že se bojí úplně toho samého.

Sklonila jsem oči k zemi. Byla jsem zmatená. Jaký rod?

Z ničeho nic svět kolem mě problikl. Zmateně jsem se rozhlédla a zjistila, že jsem pořád na tom stejném místě, akorát byl večer. Můj pohled znovu padl na skalní úkryt, do kterého přiběhla Clear se svými dvěma potomky v náručí. Rozhlédla se a pak se schovala za jeden vystrčený výklenek, který nějak nekontrastoval se zbytkem jeskyně. Neschovala se ale dost rychle. Vesničané s hořícími pochodněmi jí našli a za vlasy vytáhli z jejího úkrytu, přičemž jí miminka vypadla z náruče.

Vykulila jsem oči. Ale kde je Claire? Napadlo mě. Pak se mi zase zatmělo před očima a já padla na studenou večerní trávu.

Probudila jsem se na školní ošetřovně. Žluté zářivky mi svítily do očí a já zamrkala. Zrak jsem měla rozmazaný a hlava mi třeštila. Stále jsem měla v uších tu písničku. Kdyby ji jen profesor George vypnul nebo vůbec nepouštěl, takhle by to nedopadlo. Pořád jsem ale nechápala, jak je možné, že jsem se neprobrala. Bohužel, drby v naší škole se šířily rychlostí blesku a vůbec nic se tu neutají. Pootočila jsem hlavu a všimla si, že vedle mě sedí Lee.

Jakmile si všimla, že jsem vzhůru, vyskočila. „Jsi vzhůru,“ zaradovala se a objala mě.

Chytla jsem se za hlavu, zvedla jsem se a zamyslela. „Viděla jsem je.“

„Koho?“ Lee vypadala poněkud zmateně, hlavně když jsem se ozvala hned, jak jsem se probudila, ale to mě nezajímalo.

„Ty sestry. Co když... to něco znamená? Že se zjevily v mém snu.“

Sestra zavrtěla hlavou. „Možná ti chtěli něco říct? Co jsi viděla?“

Poté, co jsem jí všechno podrobně popsala, se zatvářila tak, že jsem nemohla poznat, co si myslí.

„Víš, zní to trochu nereálně," řekla nakonec.

„Nevěříš mi?“ štěkla jsem na ni.

„Ne, jen zní to neuvěřitelně,“ bránila se.

„Běž pryč.“ Měla jsem nervy a vážně se mi nechtělo řešit, že mi moje sestra nevěří.

Sklopila hlavu a odešla.

Nechtělo se mi věřit, že mi moje vlastní dvojče nevěří. Zahleděla jsem se na dveře, kterými odešla, a nohy si přitáhla blízko k tělu. Ještě než Lee odešla, jsem ale slyšela něco divného.

Samozřejmě, že jí to moc nevěřím. Zní to neuvěřitelně. Ale... je to moje sestra, nechci jí ublížit.

Až teď mi došlo, že jsem se nějakým způsobem dostala dál do její hlavy a podvědomě slyšela její myšlenky. Moje moc stoupla. Ale jak to? Je to kvůli tomu snu? Nebo... že by to nebyl sen?