Bez stacionáře by některé rodiny nemohly fungovat, říká ředitelka

Vznikl krátce po Sametové revoluci. Někteří rodiče tehdy neměli kam umístit děti, které právě ukončily tehdejší zvláštní školu a nebyly schopné nastoupit do práce. Díky jejich iniciativě byl v září 1991 zahájen provoz v Palackého ulici, v dnešní Poliklinice Masarykův dům. „V začátku měl stacionář jen osm klientů a dvě vychovatelky,“ upozornila ředitelka stacionáře Renata Bezděková.

Dnes organizace sídlí v moderních prostorách v Náchodské ulici, v bývalé školce vedle hotelu Patria, kde se stará o 58 postižených a seniorů. „Za třicet let prošlo stacionářem osmdesát klientů a sedmatřicet pracovníků. Dva klienti jsou ve stacionáři od jeho počátku,“ upřesnila Bezděková.

Mentálně postižení jsou ve dvou odděleních. V „áčku“ je 38 méně nebo středně postižených. „Dá se říct, že to jsou ti nejakčnější. Máme pro ně i cvičný byt, kde se učí vařit, uklízet a starat se o domácnost. Při úterní oslavě třiceti let stacionáře to byli právě oni, kteří tu nejvíc zpívali a tančili,“ řekla Bezděková.

V „béčku“ je pět mentálně postižených, tedy lidí, kteří potřebují větší míru pomoci při všedních činnostech. A „céčko“ patří patnácti seniorům. „Vytváříme jim program, aby se neustále něco dělo, aby pravidelně procvičovali mozek. Například při hádankách nebo křížovkách. Také ale pečou, provádějí ruční práce, chodí na vycházky a jezdí na výlety,“ uvedla Bezděková.

Pro všechna oddělení přitom platí stejný „školkový“ program. Ráno je přivedou rodiče nebo děti, a odpoledne si je zase odvedou domů. Pro řadu rodin je to jediná možnost, jak ve všední dny fungovat. “Když mentálně postižené dítě ukončí základní vzdělání a není možné ho zaměstnat, tak vlastně zůstane doma. Díky stacionáři mohou rodiče chodit do práce,“ vysvětlila ředitelka.

Rodičům, kteří se o postižené starají doma, dá stacionář šanci odpočinout si aspoň na několik hodin od náročné péče. Nebo čas, aby si mohli zařídit i svoje osobní věci. Podobné je to i u seniorů. Do stacionáře jezdí ti, kteří buď bydlí u svých dětí, nebo se o ně děti starají tak, že k nim pravidelně docházejí domů. „Jenže i děti pracují. Jsou rádi, že u nás jsou jejich rodiče v bezpečí, že se o ně postaráme. Sami senioři říkají, že k nám chodí do školky,“ doplnila Bezděková.

Za třicet let obdržel stacionář či jeho zaměstnanci řadu uznání či ocenění. Například v roce 2011 byla udělena Cena sociálních služeb Královéhradeckého kraje Jaroslavu Peterovi, který ve stacionáři působil 22 let. Stejnou cenu obdržel za rok 2019 celý Stacionář mezi mosty Trutnov. Nyní navíc slavil výročí. Třicet let si připomněl úterní zábavou na zahradě. Zpívalo se, sportovalo a soutěžilo. V program byly také komentované prohlídky, tvořivé dílny či ukázky prací a fotografií, které pořídili klienti stacionáře.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Petr Bezděk, Alena Spurná