Berte překážky jako nové příležitosti, říká Šárka Pultar Musilová

Šárko, jaké pocity v tobě rezonují při vzpomínce na paralympiádu v Paříži?
Ve mně rezonují všechny paralympiády, protože když už se člověk chystá na další sezónu, tak prostě vidí to, co má za sebou a co má před sebou. A ta příprava se musí od něčeho odpíchnout a někam pokračovat. Takže když se člověk motivuje do další práce, na prvním místě je, že rád střílí, a zadruhé, že už něco dokázal a chce dokázat ještě něco dalšího.

Tak mi pověz, jak konkrétně velký hnací motor byly další dvě stříbrné medaile?
Řekla bych, že už takový klasický. (smích) Ne, všechno má nějaký impuls. Pro mě je ale hlavní to, že se mi ukazuje, jak se vyplácí moje píle a pracovitost. Spočítala jsem si, že za poslední tři roky jsem měla během roku jen zhruba deset až patnáct dní volna – bez luku, bez přípravy, bez ničeho. Doktor mi už říká, ať trošku přibrzdím. No a já na to, že mě to spíš naopak nakopává. Ale vím, že budu muset o sebe začít trošku víc dbát. Můj životní cíl je střílet si jen tak pro radost.

Co pro tebe byl nejsilnější moment v Paříži?
Asi střílet s Davidem (Drahonínským – pozn.), protože samozřejmě všichni stárneme, on je o deset let starší a neví, jestli pojede na další paralympiádu. Chtěl by, jenomže konkurence je čím dál tím mladší vůči němu, nováčci ho chtějí sesadit z trůnu, a on ví, že musí makat víc a víc, ale ne vždycky to už zdravotně jde. V Paříži jsem si to uvědomila, že to byla možná naše poslední společná paralympiáda, o to víc jsem si střílení s ním užívala. Ale doufám, že to dopadne a do Los Angeles se mu ještě bude chtít.

A ty máš nastavené, že bys do Los Angeles chtěla?
Ano, protože já bych v Los Angeles chtěla celkově ukončit svou vrcholovou kariéru.

Opravdu?
Ano, hlavně z důvodu rodiny, i když to není jediný důvod. Člověk má samozřejmě už další cíle a větší přednosti. Původně jsem chtěla končit Paříží, ale nechala jsem se přemluvit i manželem a řekli jsme si, že Los Angeles by mohla být ta poslední paralympiáda. Potom si samozřejmě budu střílet dál, ale už jen pro tu radost. Už to nebude tak, že bych se rvala o paralympiádu a další závody.

Takže si v Los Angeles budeš snít takový svůj americký sen se zlatou tečkou?
Americký sen zatím nevysněný nemám. (smích) Nejhorší je, že u lukostřelby platí, že můžeš být strašně připravený, ale stačí jeden boční vítr a je všechno úplně jinak. Už v Paříži se to ukázalo, že všechny, co skončily ve čtvrtfinále, byly mistryně Evropy, mistryně světa a podobně.

I ty jsi byla až do posledního šípu na pokraji vyřazení.
Přesně. Ne nadarmo se v lukostřelbě říká, že se střílí až do posledního šípu. Ale je pravda, že lukostřelba v tomhle nemá hranice, to, že jsi favorit, byl jsi první v kvalifikaci, ještě neznamená, že vyhraješ. A hlavně nevýhoda je v tom, že člověk, když z první čtyřky postupuje přímo do druhého kola, tak teprve tam si nastavuje luk, zatímco soupeř už to má. Je to takové pro a proti, člověk nikdy neví. Takže teď mám předsevzetí a svůj cíl dostat se do Los Angeles, ale jestli se dostanu a jak to tam hlavně bude, to nevím.

Los Angeles je ještě daleko. Jaké jsou letošní plány?
V září je mistrovství světa v Jižní Koreji, takže mám před sebou poměrně dlouhou přípravu. Chystám se také na nějaké mezinárodní závody v Itálii a na podzim bude ještě Dubaj.

Na posledním světovém šampionátu v roce 2023 v Plzni jsi obsadila šesté místo.
Byla jsem po zdravotní pauze, kdy jsem rok nemohla střílet ze zdravotních důvodů. Ani jsem nečekala, že budu šestá. Teď to bude spíš náročné tím, že sezóna bude opravdu dlouhá. Venkovní sezóna nám začíná už v březnu a budeme střílet až do září, abychom se kvalifikovali do Koreje.

Mluvíš o zdravotní pauze. Vím, že i teď v únoru tě nějaká čeká, máš před sebou operaci levého lokte.
Mám tam utrženou šlachu. Jedná se o moji natahovací ruku. Ale podle doktora by to mělo být v pohodě. Naštěstí jsem narazila na pana doktora Čižmáře, který se v tom opravdu vyzná, dá mi to dohromady a měla bych být bez následků. Na rehabilitaci už nevěděli, co s tím dělat, celou dobu si mysleli, že mám tenisový loket, až po roce a půl jsem se dostala do Brna. Vlastně ještě předtím jsem byla v Praze u pana doktora Koláře, který mi řekl: „Hele, to není tenisák, to je šlacha, ale musím tě poslat do Brna, tady kluci nestíhají.“ Naštěstí bych měla být brzy fit a pro rehabilitaci by paradoxně lukostřelba měla být dobrý proces. Ne teda lukem, ale přes trenažér. A myslím, že na konci března, když to půjde dobře, bych už měla být schopná střílet lukem.

Tušíš, kolikátá to bude tvoje operace?
(smích) Ty kráso, tak to jsi mě trošku zaskočil touhle otázkou. Mám za sebou hodně operací, protože jsem kvadruplegik, tak mi dávali dohromady ruce, abych nějak mohla fungovat. Mám problém, že jsem neměla úchopy na rukách, takže mi dělali transfery, a to mám za sebou třeba deset operací na transferu, aby se chytil každý transfer tak, jak má. Proto už vím, co mě teď čeká v lokti, protože to je vlastně to samé, je to prakticky transfer, jenom je přenesený na loket. Myslím, že přes dvacet operací bych napočítala.

Co bys, jako člověk po úraze, poradila lidem, kteří čelí v životě podobným překážkám a hledají motivaci?
Já bych jim poradila jednu věc: nekoukat na tu překážku jako na překážku, ale jako na novou příležitost. Protože když vidíš překážku, tak jsou dvě možnosti: buď přes ni přejít, nebo ji objet. Někdy to objetí může trvat milionnásobně déle než ji přeskočit, ale i tak to jde. Takže bych všem poradila, že všechno, co si myslí, že nemá nějakou možnost,  nějakou možnost má. A když si člověk neví rady sám, tak jsou tu lidi okolo něj, kteří mu poradí, pomůžou. Ale nesmí se bát se zeptat a říct si o radu. Nekoukejte na překážku jako na překážku, ale jako na novou příležitost.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Jan Bartoš