Anita Krausová: Ráda pracuji s lidmi, kteří mají tah na branku

Dnes šestatřicetiletou trutnovskou rodačku známe jak z prken, co znamenají svět, tak z televizního a filmového účinkování. Pracuje jako moderátorka v Českém rozhlase na Radiu Wave a svým hlasem se podílí třeba i na tvorbě audioknih.

Anito, máš docela široký pracovní záběr. Dokážeš říct, z kolika procent jsi divadelní herečka?
Hodně se to mění. Máš třeba rok, kdy se věnuješ víc divadlu, a pak je rok, kdy se víc točí. Řekla bych, že jsem vždycky byla tak z šedesáti procent u divadla a zbývajících čtyřicet procent času jsem věnovala ostatním věcem.

Jak jsi to měla za poslední rok, kdy všichni žijeme covidové životy?
Já jsem ještě v září zvládla mít premiéru a o prázdninách jsem dělala projekt Bermudský trojúhelník v Ústí nad Labem, takže jsem hrála celé léto. Na podzim jsem potom nazkoušela inscenaci do šuplíku a teď jsem dokončila další, takže se mi to nasčítalo a dá se říct, že procentuálně to je nastejno.

Inscenace do šuplíku? Divadla nejsou zavřená?
V mnohých divadlech provoz nebyl úplně zastaven a stále se zkouší takzvaně do šuplíku, což je věc, kterou jsme nikdo z nás neznali. Jede se dál podle nastaveného dramaturgického plánu. Máš nasmlouvané projekty a některá divadla na nich trvají. Prostě zkoušíme, ale nekončí to premiérou. Skončí to tím, že se inscenace uloží, a až se situace uklidní a v divadlech se začne hrát, tak se to vytáhne, bude se třeba tři dny zkoušet a hned proběhne premiéra. V reálu by to pak mohlo vypadat tak, že během roku bude 300 premiér (smích). Bude to strašně nabušený. Některé nasmlouvané projekty se ale logicky odložily nebo zrušily.

K rozhovoru jsi dorazila prakticky přímo z Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde jste zkoušeli Laternu. O čem představení je a jak to šlo?
Laterna je taková variace na Lucernu od Aloise Jiráska, kterou napsal a režíroval tamní režisér Janusz Klimsza. Jsme tam čtyři postavy, které hledají postavy Jiráskovy Lucerny. Bylo to strašně fajn, i když já jsem se taky těšila na život v Ostravě. Že budu chodit do divadla, na operu, na balet. Že budu mít po večerech čas a uvidím spoustu věcí, jenže jsem tam strávila zkoušení v covidu, všechno bylo zavřený. Bylo to docela tvrdý. Chodila jsem aspoň hodně běhat, mají tam hodně zeleno.

Běháš?
Ráda, je to můj velký relax.

Za kolik máš desítku?
(smích) Já jsem hrozný šnek, asi za 55 minut. Spíš jsem vytrvalec, ráda běhám kolem patnácti, šestnácti kilometrů, ale vůbec ne na čas. Dělám to pro sebe. V Ostravě jsem experimentovala s dvaceti.

Zaběhnout si závodně půlmaraton nebo maraton tě neláká?
Vůbec ne. Já mám strach z veřejnosti (smích).

To mi nějak nejde dohromady s herečkou.
No, ale v divadle jsou to vždycky ty postavy, ne já. Já jsem velký příznivec toho, že se ten herec hodně proměňuje a na ulici ho třeba ani nepoznáš. Dostaneš úkol, pojmeš ho za svůj a najednou jsi na chvíli někým jiným. Jsem typ herce, který všechno nasává, ale zároveň si tím posouvá svoje limity, co v sobě najde. Člověk se tím hodně učí.

Co třeba nejzajímavějšího ses musela naučit kvůli divadelní roli?
Jednou jsem se musela učit kouzlit. To bylo hrozný. Opravdu mi to nešlo. Falešné kapsy, hořící růže, takové ty kruhy, jak se spojují. Furt mi to padalo. Nakonec jsem se naučila, co jsem musela, ale bylo to pro mě martýrium. Rozhodně nejsem rozený kouzelník. Docela často se ti ale stane, že se něco musíš učit kvůli filmové roli, a to mi přijde jako super výzva. Teď jsem se pro jeden projekt učila otužovat, protože bych se měla potápět do ledové vody. A nedávno jsem se taky učila řídit autobus.

Tak k tomu mi něco řekni. Nejdřív to otužování, které zrovna v letošní zimě zažívá jakýsi „boom“.
Zaplatili mi na dvanáct týdnů takový kurz Wima Hofa. Když jsem ho začala dělat, zjistila jsem, jak je otužování strašně populární. Zjistila jsem, že Wima Hofa všichni znají, ale já jsem ho vůbec neznala. Přistupovala jsem k tomu, že to bude super úkol a něco, co by mě samotnou v životě nikdy nenapadlo dělat. Nikdy! Nesnáším otužování. Možná si někde zchladit nohy, ale že bych ve vodě musela plavat, to fakt ne. Naštěstí u Wima Hofa se prvních deset týdnů jen sprchuješ studenou vodou.

Jak dlouho vydržíš ve vodě?
Naposledy jsem v jezírku absolvovala takové to plavání mezi krami a zhruba pět minut. Nicméně teď už to tři měsíce nedělám, protože se projekt o rok odložil.

Cítila ses líp?
Ano. U Wima Hofa je to hodně založené na dechu, jsou to hodně dechová cvičení. Do jisté míry to připomíná jogínská cvičení. Dechová cvičení předchází tomu otužování. Cvičení mi každý den zabralo hodinu. Jsem ráda, že jsem si dokázala, že když to bude potřeba, tak to zvládnu.

No, a k tomu ještě zvládneš řídit i autobus. Jak to šlo?
Super. Já jsem nadšená řidička už od osmnácti, takže pro mě to byla parádní zkušenost. Za volantem máš větší výhled, což je dobrý. Jediné, co mě ze začátku rozčilovalo, bylo, že zpětné zrcátko není uprostřed. Pořád jsem ho tam hledala.

Pověz, v čem tě uvidíme řídit autobus?
Pro jednu komerční televizi jsem loni na podzim natočila seriál Hvězdy nad hlavou, který by měl jít na jaře do vysílání. Je to vyloženě seriál z ranku toho, co vidíme v televizi. Moje postava jezdí mezi vesnicemi autobusem a v něm má sámošku. V jedné vesnici se zamiluje, toho milého mi hraje můj spolužák z DAMU, tak jsem to úplně brala jako dar z nebes. Já moc komerční projekty nedělám, občas ale udělám takový úkrok, že se pustím do neprobádaných vod.

Takže v čem se nejvíce realizuješ?
Věnuji se spíš nemainstreamovým věcem. Nechci říct, že úplně experimentům, ale věnuji se hodně alternativnějším projektům. Jsou to projekty, kdy si něco vymyslíš, s kým to budeš dělat a kde, napíšeš to a pak dáš žádost o grant. Když je kladně vyřízena, začne příprava a začne se zkoušet. Od nápadu k realizaci pak uplynou třeba tři roky. Ráda se také zapojuji do projektů, které jsou pro lidi jejich první věcí, kdy se to jako učí. Baví mě být u toho, kdy se něco zkouší, třeba i s nejistotou výsledku. Od DAMU máme taky divadelní skupinu Kolonie, společně tvoříme přibližně jednu inscenaci za rok. Nedávno mě někdo konfrontoval s tvrzením, že děláme spíš ženská témata, ale to mi přijde spíš jako náhoda. Skutečně se neprofilujeme feministicky. Ale je pravda, že se často věnujeme autorkám. Ale spíš jde o téma než o gender. Uváděli jsme třeba Malinu od rakouské filozofky Ingeborg Bachmann, což jsme dělali na scéně v MeetFactory a pro mě to byla hodně stěžejní a důležitá práce. Několikrát jsme pracovali i na textech nobelistky Elfriedy Jelinek. Loni jsme zpracovali Jezero od Bianky Bellové. Od chvíle, kdy jsem si otevřela knihu, přes všechny rozhovory s Biankou, žádání o granty, hledání místa a další věci uplynulo skoro pět let, než jsme to zrealizovali. Na konci máš ale strašnou radost, že to klaplo. Jezero jsme odehráli ale asi jen čtyřikrát a přišel covid. To ale nevadí, to se nezapomíná. A teď máme v plánu udělat Smrtholku mladší autorky Lucie Faulerové. Vážně skvělá kniha, doporučuji. Na jevišti bychom ji rádi uváděli příští rok.

Jak to máš s klasickým divadlem?
Na DAMU jsem studovala alternativní a loutkové divadlo, ale mými vedoucími ročníku byli Jan Borna a Ivan Rajmont, což jsou osobnosti, které pokrývají celou škálu a naučili jsme se od všeho trochu. Ivan Rajmont dělal klasické divadlo a byl v té době režisérem v Národním divadle. Oproti tomu Jan Borna se věnoval právě různým kabaretům, učil nás práci s loutkou, hodně dbal na hudbu, zpěv či pouliční schopnosti, jako třeba chůze na chůdách. Dále nás pak ročníkem provázeli Radka Fiedlerová a Ondřej Pavelka, takže to bylo fakt strašně dobrý, že nám každý dával trošku jiný impuls. Ve čtvrťáku jsem s Ivanem Rajmontem dělala v Národním divadle Nepřítele lidu, kdy jsem převzala alternaci po Pavle Beretové. Byla to taková moje první velká práce na velkém jevišti. Pak jsem odjela na stáž do Berlína a po návratu jsem působila v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kde to možná bylo trošku specifické, protože jsou tam takoví tvrdí kluci. Potom jsem ještě hrála v Národním divadle v Žebrácké opeře a následně jsem si uvědomila, že bych chtěla dělat spíš ty svoje sklepní věci. Ke klasickému divadlu jsem se vrátila nyní po letech velkým obloukem, kdy jsem zkoušela v Ostravě, a na podzim bych měla zkoušet v Brně. Uvidíme, jak to s divadelní sezonou bude, protože pracovat na projektech, o kterých ani nevíš, jestli se uskuteční, je z hlediska psychiky náročný. Na druhou stranu jsem za to vděčná, že můžeme zkoušet.

Zapojila ses do nějakého online projektu?
Loni na jaře jsem se zúčastnila jednoho takového projektu Divadla X10. Herci jsme byli sami doma a vedli jsme dialogy na dálku. Byl to experiment, který byl svým způsobem důležitý, že jsme si to ozkoušeli. Já ale u divadla mám devízu, že se děje teď a tady. Je to síla okamžiku. Ve chvíli, kdy je to online přenos, se právě tyto devízy, které já tam cítím, ztrácí. Živý projev publika je důležitý a ráda si na něj počkám. Je to o vzájemné energii.

Kdy naposledy jsi stála před diváky?
30. září.

A kdy se před diváky postavíš znovu?
To nevíme nikdo, ale já bych chtěla zdůraznit, že respektuji to, že divadla nehrají a nejsou ani další akce. Nepatřím k těm, kteří by chtěli za každou cenu hrát. Fakt si velmi přeji, aby se situace v naší zemi nejdřív zlepšila. Rozhodně si nemyslím, že je dobrý v rámci uvolňování jako první hned skočit do divadla. To fakt ne. Ráda bych třeba, aby děti šly do škol. Uvědomuji si, že divadlo nebude v první linii. To nevadí.

Tobě divadlo nechybí?
To víš, že jo. Ale rozhodně si nechci stýskat. Jsem ráda, že práci mám a mám co dělat. Do divadla se těším, ale prostě respektuji to, že teď to nejde.

Jak jsi na tom momentálně s nedivadelní prací?
Vysílám v Českém rozhlase na Radiu Wave, občas mám takové různé četby nebo dramatickou tvorbu. Pracuji také na přípravě audioknih, což vlastně dělám už od vysoké školy. Je to hodně specifická práce, která mě baví. Teď se třeba těším na přípravu Tyrkysové hory od Diny Štěrbové. To jsem si sama našla a vznik audioknihy iniciovala a mám velkou radost, že to vyjde. K tomu se podílím na různých projektech s výtvarníky a hlavně pořád se točí. Herectví je taková širokospektrální záležitost. Jen divadlem se nedá uživit. Divadlo je láska, která tě strašně baví, ale musíš dělat spoustu jiných věcí okolo, aby ses uživil. Jsem ráda, že se mi během let podařilo nastřádat spoustu aktivit, které souvisí s mojí profesí. Takže když teď jedna vypadla, posílily další. To je super.

Jak prožíváš tuhle zvláštní dobu? Poznamenala tě?
Poznamenala a jsem opravdu vděčná, že teď pracuji, protože spousta mých kolegů práci nemá a je to fakt náročný. Myslím si, že člověka to donutilo zamyslet se nad tím, jak je práce v životě důležitá. A nejen tím, že nám vydělává peníze, ale že nám dává prostě smysl a je podstatnou součástí života. Co jsem bez práce? Kým jsem? Hodně mých kolegů začalo přemýšlet nad tím, co by dělali, kdyby nedělali tohle, co dělají. Já jsem třeba absolvovala  ošetřovatelský kurz Červeného kříže. Vím, že za 12 hodin mě nenaučí být ošetřovatelem, ale aspoň mi dají rámcovou představu, co ta práce obnáší. Je to nářez. Vůbec si nejsem jistá, že bych na to měla. Fyzicky ano, ale mentálně spíš ne. Budu se zatím držet toho, co umím, a snažit se pomoci situaci tím, že kultura nezmizí definitivně z našich životů. Jen se momentálně lehce metamorfuje.

Na co jsi „díky“ covidu měla najednou čas, co jsi dlouho nedělala?
Já jsem třeba zase začala číst. Dřív jsem strašně moc četla, ale potom se spustila jízda na horské dráze a už jsem nemohla číst tolik, jak bych chtěla. Hlavně při té jarní stopce, kdy se všechno zastavilo, jsem po dlouhé době seděla, četla si a věděla, že večer nikam nejdu. Mimochodem, to pro mě bylo taky strašně nový. Od prváku na vysoký jsem nezažila volný večery. Neznala jsem to, protože buď jsem byla v činoheráku, kde hraješ 25krát do měsíce, anebo jsem se šla někam dívat. Najednou padne sedmá večer a sedíš doma.

V jednom rozhovoru jsem četl, že by ses chtěla zlepšit v kuchyni. Povedlo se ti to?
Jo, fakt? No, tak na tom jsem bohužel zatím nezamakala, takže mám pořád co dohánět (smích).

Když se vrátíme do minulosti, na trutnovském gymnáziu jsi maturovala v roce 2004. Jak vzpomínáš na školní léta?
Měla jsem boží třídu. Hrozně jsme spolu pekli, měli se rádi a dodnes, troufám si říct, se i rádi máme. S pár lidmi udržuji blízký vztah, s pár lidmi se vidím po letech a je to jako bychom se viděli naposledy včera. Školní režim jsem neměla ráda, prostě normálně puberta, rozčilovala mě pravidla a řád. Ale jinak normálka. Dnes za tu školu samozřejmě v duchu děkuju. Připravila mě na leccos. I když zpětně myslím, že jsem dost prožívala třeba i to, že když mi něco fakt nešlo, byla jsem automaticky odepsaná. Pamatuju si, jak mi po maturitě, když jsem odmaturovala s vyznamenáním, můj třídní řekl, že jsem měla kliku. Mě to tenkrát hrozně mrzelo. Já neměla kliku, já se prostě naučila. Ale i to je zkušenost, která se počítá.

Po gymnáziu ale tvůj první pokus dostat se na DAMU dopadl neúspěšně. Jak ses s tím vyrovnávala?
Dostala jsem se do posledních kol, ale pak mě nevzali. Hodně to pro mě znamenalo, takže to bylo velké zklamání. Pamatuji si jednu větu mojí dobré kamarádky Báry, která mi říkala: Anito, pamatuj si, že všechno, co není na čas, je nespravedlivé (smích). Od té doby je to takové moje motto.

Během rozhovoru už jsi něco zmínila. Jaké jsou tvoje pracovní i nepracovní vyhlídky do budoucna?
Teď mě čeká seriál s Českou televizí, který se teprve začíná dělat, takže nemůžu moc prozradit. Budu hrát školní psycholožku, což si myslím, že bude docela sranda. Natáčí se v Brně. A potom s režisérkou Bárou Chalupovou, která za dokument V síti získala Českého lva, k čemuž jí moc gratuluju, chystáme její absolventský film na FAMU. Je to ale také v přípravě, takže se o tom nedá moc mluvit. Jestli to ale vyjde, tak budu nesmírně ráda, protože ona je člověk, se kterým chceš pracovat. Je nesmírně inspirativní, má tah na branku. Takové lidi obdivuji a jsem moc ráda, když s nimi můžu pracovat. A co se týká dalších mých životních cílů? Chtěla bych třeba vylézt na nějakou pořádnou horu. Nemusí to být nic světoznámého, ani kopec, který si jen odfajfkuju. Chci prostě pokořit nějaký svůj vnitřní limit.

Jak vysoká má být ta hora?
Já nevím, tak aby to pro mě bylo nějak napínavý.

Máš za sebou už dobrodružnou túru?
V létě jsme byli na Korsice a lezli jsme na Monte Cento, což je na legendární trase GR20. To pro mě bylo hodně zajímavé, ta letní turistika, kdy je fakt vedro a čelíš úplně jiným problémům než v zimě. Vysokohorská turistika mě hodně baví.

Léto, nebo zima?
Zima. Kafe, nebo čaj? Čaj (smích).

Zalyžovala sis letos?
Ale jo, hodně chodím na pásech.

To je takový další boom letošní zimy.
Já už naštěstí chodím pár let, takže nejsem mezi těmi, co sháněli výbavu. Jinak my ještě na podzim stihli zajet do Rakouska, tak jsem si zalyžovala i na ledovci. Takže mám pocit, že lyžařská sezona pro mě letos nějak proběhla. Ale je pravdou, že mámě jsem koupila letos k Vánocům lyže a ani je nevyzkoušela. S lyžováním to letos bylo takový, jaký bylo. Dalo se aspoň na běžky. To je taky super.

Před herečkou jsi prý chtěla být lyžařkou?
Jo, strašně jsem chtěla, ale to jsem byla maličká. A pak jsem objevila dramaťák a bylo to.

Co je pro tebe největší odměna, když stojíš na jevišti nebo před kamerou?
Odměna? Asi že to vůbec můžu dělat. Je pecka dělat věc, kterou máš strašně rád, a ještě tě živí. Přijde mi to úplně zázračný.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová, archiv Anity Krausové