Aleš a Šimon Vaníčkovi: hobík a profík, kteří se rok od roku lepší

Jak byste jeden druhého popsali na kole třemi slovy?
Šimon: Vytrvalý, klidný a pomalý. (smích)
Aleš: Každým rokem lepší. Šimon nikdy nebyl ten „mega talent“. Je ročník 1999 a v jeho generaci – plus minus rok okolo – byla v mládeži obrovská konkurence. O spoustě kluků se tehdy říkalo, že jsou supertalenty a budoucí hvězdy, jenže dneska už na kole nejezdí skoro nikdo z nich. Jezdí v podstatě jen Šimon. A on se přitom zlepšuje takovým svým tempem – pomalu, postupně, rok od roku. Každou sezónu je lepší a mám pocit, že teď se mu to konečně začíná skládat i výsledkově. A hlavně v hlavě to má podle mě dobře nastavené. 

Kdy naposledy jste se spolu byli projet na kole?
Šimon: To si už ani nepamatuji, bude to už nějakých pár let.
Aleš: Myslím, že to bylo ještě v mládežnických letech Šimona, kdy trénoval v Trutnově u Honzy Slavíčka. Pak se ale naše cesty, výkonnostně i časově, natolik rozešly, že jsme spolu na kole už opravdu hodně dlouho nebyli.

A není to škoda?
Aleš: Určitě je, párkrát už mě to napadlo. Pro Šimona by jízda se mnou byla asi výrazně pomalejší, než na co je zvyklý. Věřím, že se nám jednou podaří najít čas a vyrazíme na společnou vyjížďku tady u nás.

Jaké máte v regionu oblíbené stoupání?
Aleš: Na Pomezky z polské strany od Kowar, má to 14 kilometrů a je to moc hezké.
Šimon: Za mě určitě stoupání na Pomezní boudy z polské strany. Líbí se mi, jak je to celé v lese, a hlavně že je tam nový asfalt.

A místo pro zastávku na kávu?
Šimon: Když doma trénuji sám, moc na kafe nestavím a dělám si na kávovaru doma. Párkrát jsem ale byl na kávě v Maštal Café ve Vítězné a je to tam moc hezké.
Aleš: Často jezdím trénovat do Polska a rád se na kávu zastavím třeba u kláštera v Křešově.

Slavnostního předání našeho Téčka se ujal šéf obchodu Trutnovinek a rovněž velký cyklista Ruda Korbelář. Cenu Trutnovinek převzal jen Aleš Vaníček, protože Šimon byl na soustředění ve Španělsku.

Co se vám honí hlavou, když je to opravdu těžké?
Šimon: Ani moc nevím. Ke sportu to tak nějak patří. A že je to těžké a nejde to všechno, jak by člověk chtěl, to i tak beru.
Aleš: Oni to mají přece jen trochu jiné. Jedou krátce, intenzivně, pořád mezi soupeři a musí být neustále ve střehu, takže nad tím vlastně ani nemají čas dumat. Kdežto já, když jedu dny a dny sám, tak mi to v krizových situacích naskakuje docela často: „Proč to vlastně dělám?“ nebo „Tohle už nikdy absolvovat nebudu.“ V těch nejhorších chvílích si to člověk říká úplně vážně. Jenže po závodě stačí pár dní a už to vidíš zase jinak. 

Kdy nastal tento moment v loňském roce?
Aleš: Během Transcontinentalu byly určitě dva tři momenty, kdy jsem si říkal, že už fakt nikdy víc. Především, když jsme jeli ze Sestriere po Strada dell‘ Assietta, což je stará vojenská cesta, pro silniční kolo hodně špatně sjízdná. Já to navíc trefil, že jsem to jel v noci. Bylo to extrémně těžké, ve výšce kolem dva a půl tisíce metrů. Když jsem kolo tlačil, usínal jsem za chůze. A pořád dokola mi jelo hlavou: „Už nikdy!“ Nakonec jsem to ale sjel, nějak se doplácal dolů, někde se vyspal… a ráno, když vyšlo slunce, bylo hned zase všechno veselejší.
Šimon: V březnu na prvních závodech v Chorvatsku. Asi tři kilometry před cílem mi jeden ze závodníků spadl pod kolo, já to nestihl dobrzdit a šel jsem přes něj. Spadl jsem mimo silnici do betonového odtoku na vodu a zlomil jsem si ruku. Od kola a závodů jsem pak měl delší pauzu. Ale překvapivě mi moc neuškodila. Zhruba šest týdnů od pádu jsem jel na zkoušku první závody, kde to nebylo špatné, a tak jsem rovnou naskočil do normálního závodního kalendáře.

Když se z vašeho sedla kola celkově ohlédnete za rokem 2025, jaký byl?
Šimon: Pro mě moc fajn. Byla to pro mě úspěšná sezóna, kdy jsem se dokázal posunout zase o něco dál, a doufám, že v roce 2026 v tom budu pokračovat.
Aleš: Ten rok byl zajímavý, protože jsem jel dva závody v úplně nových končinách, a úspěšný proto, že jsem oba dokončil. To je můj hlavní cíl.

Teď bych dal víc prostoru každému z vás. Aleši, na kole od Atlantského oceánu k Černému moři. Prostě neskutečný! Jak tě to napadlo a jak sis to užil?
Ultracyklistika je tak trochu jako droga. První závod měl 1 400 kilometrů, pak přišly dva tisíce, tři a půl tisíce… Člověk má potřebu posouvat vlastní limity dál a dál, a tak jsem se postupně dostal až k závodu dlouhému pět tisíc kilometrů. Druhá věc je samotná trasa, která vede přes země, kde jsem nikdy žádný závod nejel. Ve Španělsku, ve Francii, v Albánii… Chtěl jsem tyhle končiny poznat, protože tahle trasa byla opravdu extrémně zajímavá. A do třetice: Transcontinental je v tomhle odvětví asi nejznámější závod na světě, takže jsem si ho chtěl aspoň jednou v životě zkusit.

Jak se na takový závod připravuješ? Fyzicky, psychicky…
Fyzicky to pro mě není zas tak složité. Časově jsem ale hodně vytížený – nejen prací, mám i spoustu dalších zájmů, a navíc pořádám jeden závod. Takže času je málo. V praxi to mám jednoduché: sednu na kolo kdykoliv, kdy se najde chvíle a můžu vyrazit. To je vlastně celá moje příprava. A hlava? Naštěstí s ní většinou problém nemám, až na pár výjimečných situací, které občas přijdou. Nejsem vždycky stoprocentně fyzicky připravený, ale umím to dohnat mentálním nastavením. Když jsem se na závod přihlásil, tak jedu – ať je zima, nebo teplo, ať to bolí, nebo ne. Hlavní je pořád se posouvat dopředu.

Závod se jede bez podpory, že si všechno vezeš sám. Vyskytla se nějaká komplikace, že by se ti pomoc druhých hodila?
Snad ani moc ne. Vlastně jen jednou – při jediném defektu. Když jsem chtěl sundat přední kolo, rozpadlo se mi nářadí, chvíli jsem se s tím pral a nakonec jsem si musel půjčit imbus. To byla jediná situace, kdy jsem opravdu využil pomoc někoho jiného. Spíš jsem se snažil pomoct já. Když byl někdo v problému, člověk mu prostě pomůže – třeba duší. Někteří „střelci“ kvůli úspoře gramů vozí minimum vybavení a pak stojí na odlehlém místě bez šance na servis. Jednomu Francouzovi jsem duši dal, i když to pravidla zakazují. Jenže já si neumím představit, že ho jen pozdravím a odjedu. Tak jsem zastavil, pomohl a jel dál.

Nechce se mi ani věřit, že jsi za těch 5 000 kilometrů měl jen jeden defekt…
Byla to opravdu výjimečná klika, snažím se tomu předcházet. Na závod jsem si koupil úplně nové, kvalitní pláště. Jezdím klasiku – plášť a uvnitř duši. Je to sice těžší a není to úplně ideální na jízdu, ale oproti bezdušákům mám jistotu, že když se něco stane, dokážu to opravit. A je pravda, že mít za celý závod jeden defekt předního kola, to je malý zázrak.

Jak probíhá ten boj s únavou? Spíš pár hodin denně, tělo si zvykne?
Tělo a hlavně mozek se dokáže přizpůsobit. Najedeš na určitý rytmus. Já spím většinou dvě a půl až tři hodiny denně a ono si to časem sedne. Ne že by si člověk úplně „zvyknul“, tělo samozřejmě bolí, ale dá se to zvládat. Paradoxně nejde ani tak o svalovou únavu. Jasně, bolí nohy, ruce, krk… ale jet se dá. Největší problém je zadek. Stará cyklistická pravda říká: „Co neusedíš, to neujedeš.“ Jakmile podceníš péči nebo se odřeš, je to konečná. Dva dny se s tím ještě dá bojovat, ale deset dní na tom neodjedeš. Mně se tomu naštěstí podařilo vyhnout. A se zbytkem si už člověk musí nějak poradit.

Trasu jsi ujel za 423 hodin a 43 minut, cca 17 dní v sedle. Jak dlouho jsi pak po závodě nesedl na kolo?
Týden až deset dní. Člověk přijede domů a nemá – aspoň já – chuť hned zase sednout na kolo. Navíc je potřeba dát do kupy všechno, co přivezeš, skočit zpátky do práce a dohnat hromadu věcí, takže to ani hned pořádně nejde. Ale většinou tak po týdnu už zase normálně začínám jezdit.

Šimone, co říkáš na tátův výkon? Jak myslíš, že bys v takovém závodě obstál? Šel bys do toho?
Taťkův výkon je pro mě neuvěřitelný. Sledoval jsem, jak se postupně posouvá, a nechápal jsem to. Do něčeho takového bych se já rozhodně nepouštěl. Mám radši klasické závody na „kratší“ vzdálenosti, kde nás jede víc dohromady. Všechno je to takové rychlejší a více soutěživé.

Tvoje jméno pro veřejnost v Trutnově nejvíc rezonovalo, když jsi vyhrál v červnu Krakonošův cyklomaraton, ale tohle byl pro tebe spíš jen tréninkový závod, že?
Ano, byla to spíš příprava na mistrovství republiky. I tak byl ale závod velice náročný a já si ho v domácím prostředí velmi užil. Vítězství si moc vážím.

Za poslední tři roky, které závodíš v dresu ATT Investments, máš za sebou jasně nejlepší sezónu v kariéře. Čeho si ty nejvíc považuješ a jaké rozhodnutí v posledním roce ti reálně zlepšilo ježdění?
Asi nejvíc si vážím dobrých výsledků z lucemburského závodu Flèche du Sud. I když mi vítězství v etapě těsně uniklo, konkurence tady byla velmi silná, a proto si těch výsledků moc cením. Co se týká výrazného zlepšení, neřekl bych, že za tím je nějaké konkrétní rozhodnutí, ale je to právě pořád konstantní práce během celého roku, která mě posouvá dál.

Startoval jsi i na mistrovství světa ve Rwandě. Hlavní závod byl nejtěžší v historii šampionátů, dokončilo ho 30 ze 164 jezdců. Jak na to vzpomínáš?
Byl to jeden z nejtěžších závodů, které jsem kdy jel. Vysoká nadmořská výška a teplo udělaly závod opravdu náročným. I tak jsem si ho ale moc užil. Atmosféra byla skvělá a celková kulisa závodu byla úplně něco jiného, než co jsem kdy jel. Celkově to byl skvělý zážitek, na který budu dlouho vzpomínat.

Ve 26 letech se dostáváš do nejlepších cyklistických let. Jaká bude tvoje pozice v týmu pro nadcházející sezónu?
Myslím, že v týmu bych příští rok mohl dostat ještě trochu více prostoru na své výsledky, ale vše se bude odrážet od mé výkonnosti.

Rozhovor vzniká, když jsi na soustředění ve Španělsku. Jak to zatím jezdí?
Zatím to jezdí dobře a příprava jde podle plánu. Od začátku přípravy mám zatím najeto cca 5 500 kilometrů. Oproti loňsku bych chtěl mít celkově najeto o něco víc, což by mělo klapnout, protože tam jsem měl ten výpadek kvůli ruce. Teď jezdíme spíše delší tréninky s nižší intenzitou, což se ve slunném Španělsku dělá mnohem lépe než u nás. Zůstávám tady až do 18. února, kdy nám končí týmové soustředění. Do Trutnova se pak vrátím ale jen na chvíli. Hned od března se přesouváme na první závody, které jezdíme v Řecku a Chorvatsku.

Aleši, jak to máš ty na kole přes zimu? Odjíždíš také někam do tepla, nebo drtíš trenažér?
Naštěstí mám docela odolnou hlavu, takže jezdím na trenažéru. Přes zimu na něm trávím hodně času, často i dvouhodinové tréninky. Přitom si buď něco udělám do práce na počítači, nebo se na něco dívám. Mám rád i běžky, ale každou zimu je to horší a horší. A začátkem března už spoustu let jezdíme s osvědčenou partou na deset dní do Chorvatska – na Istrii do Poreče.

Jaké jsou vaše cyklistické vyhlídky do letošního roku? Co vás čeká za závody?
Šimon: Náš závodní kalendář se nebude moc měnit oproti loňskému a největší vrchol sezóny bude mistrovství republiky. A taky největší závod u nás – Czech Tour.
Aleš: Zájem o ultra závody u mě roste a ty nejdou řešit na poslední chvíli. Někdy je vyprodáno během deseti dvaceti minut. Letos nemůžu tolik cestovat, takže z toho mám takový „německý rok“. V květnu mě čeká Mittelgebirge Classic. Trasa vede podél Rýna na pomezí Německa a Francie přes Vogézy a Juru. Na jaro mívám rozjezd, je to 1 100 km, bude to hodně kopcovité – asi 23 000 metrů převýšení. Na konci června jsem se dostal na Monaco di Bavaria – cca 1 600 kilometrů a po cestě 21 nejslavnějších alpských průsmyků. Samé ikonické kopce jako Stelvio, Mortirolo, na které se strašně těším, i když to bude peklo. A když mi zůstane nějaká kondice, zvažuji ještě začátkem srpna Berlín–Mnichov–Berlín, to je spíš rovinatější závod – cca 900 kilometrů.

Když pomineme svět kola, na co všechno si rádi uděláte čas?
Šimon: Volný čas nejraději trávím s přítelkyní. A když jsem občas o víkendu doma, rád se potkám s přáteli. Večer si pak často zahraju na PlayStationu.
Aleš: Jsem velký fanoušek vážné hudby. Když mi to čas dovolí, rád si zajedu na koncert – nejvíc mě baví velké orchestry. Často jezdím do Filharmonie Hradec Králové a rád si nenechám ujít ani festivaly jako Pražské jaro nebo Smetanova Litomyšl. Je to jeden z mých velkých koníčků.

A na závěr. Co říkáte na ocenění od Trutnovinek?
Šimon: Je to pro mě velká čest tohle ocenění dostat a moc si ho vážím, protože na Trutnovsku je spoustu skvělých lidí a vzniká tolik zajímavých projektů.
Aleš: Hlavně mě to překvapilo, protože ty závody jezdím především pro sebe. Nikdy by mě nenapadlo, že se tím bude někdo zabývat nebo že to někdo bude chtít ocenit. Ale nemůžu popřít, že když si toho někdo všimne a řekne mi: „Hele, to bylo dobrý“ nebo mě za to ocení, že mě to netěší. Těší mě to a těší mě to opravdu hodně.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová, Miloš Šálek, Matouš Podroužek a archiv cyklistů