100 let od 1. mistrovství světa v lyžování aneb Jak to tentokrát bylo

Na zahajovacím koncertu vystoupili barytonista pražského Národního divadla Václav Novák a houslová sólistka Ervina Brokešová. Sportovcům se v Janských Lázních dostávalo takové péče a kvality ubytování, o kterých se jim rok předtím na Týdnu zimních sportů v Chamonix mohlo jen zdát. Kvalita hotelů, možnost lázeňských koupelí, sprchy, ale i léčebné místnosti byly vymoženosti v té době nevídané. Po dobu konání šampionátu se navíc v Janských Lázních zřídila pobočka Adamovy lékárny, kde také šest lékařů zajišťovalo lékařskou péči o lyžaře.

Toho roku komplikovalo přípravy i průběh závodu naprosto nepříznivé zimní počasí. Jen díky obětavé pomoci vojska nebyli pořadatelé nuceni závod zrušit. Poslední den před závodem u Jankova vrchu chyběl sníh v pásu dlouhém asi pět set metrů. Rotmistr Sobel ale slíbil, že dráha bude vytyčena. Ředitel závodu Južík Scheiner ráno věděl, že když závod pustí a trať nebude propojena, bude se jednat o mezinárodní ostudu. Pokud se rozhodne závod odložit, výrazně tím nabourá program šampionátu. Rozhodl se riskovat a závod dle plánu pustil. V 8:30 startoval z kolonády první závodník. Dráha ovšem byla upravena až kolem jedenácté hodiny.

Drama královské padesátky

Úvodní soutěží šampionátu (12. února) byl běh na padesát kilometrů, tedy na distanci, která se v běžeckém lyžování těší pověsti královské disciplíny. Trasa vedla z Janských Lázní Lobkovicovou cestou na Špíglovy boudy, Hrnčířské a Lesní boudy. Za nimi vlevo na tzv. Voreithovu cestu, po této cestě střídavým stoupáním a klesáním je dosažen nejvyšší bod dráhy pod zadními Rennerovými boudami. Odtud dráha klesala přes přední Rennerovy boudy do Dolního Dvora. Dlouhým sjezdem až na Pommerndorf. Odtud přes most u Rotterovy továrny na Mrklov, Hrabačov až do Jilemnice, kde následovala otočka. Z Jilemnice trať směřovala přes Valteřice a Kněžice do Vrchlabí, odtud na Horní Lánov, Černý Důl a zpět do Janských Lázní.

Na trati bylo zřízeno padesát tři kontrolních stanovišť s třemi sty kontrolory, šest telefonních stanic a šest občerstvovacích stanic pro lyžaře s bohatou nabídkou pokrmů a nápojů. Velká pozornost se věnovala důkladným zdravotním prohlídkám všech účastníků běhu jak před, tak i po závodě. Jako první odstartoval polský borec Andrzej Krzeptowski. Právě pro polské závodníky byl závod velkou zkouškou, ve své domovině na distanci padesát kilometrů nezávodí a mnoho z nich jede tuto vzdálenost v závodním tempu poprvé. Startovalo se v minutovém intervalu. S číslem 74 vyjel Emerich Rath, účastník nejznámějšího padesátikilometrového závodu, který se kdy v zemích Koruny české konal. Závodu, který si v roce 1913 pohříchu vzal za oběť Bohumila Hanče a jeho věrného druha Václava Vrbatu. V Janských Lázních nechyběl ani další přímý účastník zmíněného podniku – Oswald Bartel.

Ve vedení se od začátku dlouho držel Franz Häckel, a to i vrchlabské části trati, kde sněhová pokrývka byla opravdu slabá a závodníci projížděli skrz obnažené traviny. V závěru lyžaře čekal nejtěžší výjezd, kde na pěti stech metrech délkových vystoupali dvě stě výškových. Jako rozhodující pasáž závodu se ukázalo stoupání z Černého Dolu, kde se na první místo dostal a rozhodl o svém triumfu největší favorit Franz Donth. Na tříkilometrovém úseku Häckelovi nadělil osm minut. V cíli měl Donth čas 5:09:56 a Häckel 5:11:20. Bronz získal Albert Ettrich (5:15:12).

Vítěz závodu na 50 km Franz Donth.

V duchu hesla „Sláva vítězům, čest poraženým“ se sluší připomenout posledního závodníka, kterým se stal Evžen Weiss. Dojel již za úplného šera v čase 8:53:50. Z jednašedesáti závodníků šest závod nedokončilo a jeden nestihl projet kontrolou.

Český triumf Německého

V závodě na osmnáct kilometrů, konaném 14. února, jeli společně jak závodníci startující samostatně na osmnáct kilometrů, tak i účastníci sdruženého závodu, které druhý den čekal ještě skok. Rtuť teploměru vystoupala k jedenácti stupňům. Trať vedla kopcovitým terénem kolem Zlaté vyhlídky a Hoffmanových bud směrem ke Spiegelbaude zpět do Janských Lázní. Hned na začátku došlo k sabotážnímu incidentu – neznámí vandalové poškodili značení trati za Hoffmankami, na což doplatil Ital Enrico Colli, který tam bloudil asi dvě minuty. Italové ale celou událost přešli s pochopením a protest nepodali.

Právě Enrico Colli dlouho vedl spolu s Franzem Donthem na prvním měřeném mezičase, než je o minutu předstihl Otakar Německý. Český závodník s číslem 117 si pak udržoval konstantní náskok až do cíle, kde za velkého jásotu obecenstva po svém průjezdu figuroval na prvním místě. Vítěze padesátky Dontha, jenž v závěru mocně finišoval, porazil o sedmnáct sekund. Na trati zůstávali ovšem ještě další kvalitní běžci, nicméně postupně všichni končili za Otíkem, včetně bronzového Josefa Erlebacha. Za vítězství získal Otakar Německý čestnou cenu ministra železnic Stříbrného, zlaté švýcarské hodinky a stříbrný pohár jako čestnou cenu Českého spolku za vynikající výkon českého závodníka.

Letecký den v Janských Lázních

O Krakonošově můstku v Janských Lázních se před závodem mnoho mluvilo. Na první pohled bylo patrné, že se jedná o prvotřídní můstek velkých dimenzí. Byl dílem a prací mistra skokana Adolfa Bergra, pod jehož vedením byl původní můstek loňského roku (1924) přestavěn. Můstek se nalézal přímo ve městě proti kostelu a byl největší v republice – výška od nájezdu k dopadu byla sto dvacet pět metrů. Profil vykazoval prudký nájezd z věže vysoké přes dvacet metrů, který přecházel na cca sedmi až osmimetrovou rovinu můstkovou, načež následovala jeden a půl metru vysoká hrana. Buben přecházel v devadesát metrů dlouhý svah se sklonem třicet osm stupňů.

Za krásného slunného počasí se 15. února v okolí můstku shromáždilo asi deset tisíc diváků, z nichž mnoho dojelo vlaky z Prahy a okolí. Diváci obsadili zejména místo kolem doskočiště mezi hotely a silnicí, tribuny podél dopadu můstku a okolní stráně za kostelíkem. Mezi významnými hosty se objevili například ministr obrany Udržal a generál Syrový. Ačkoli sněhu bylo na okolních stráních poskrovnu, na samotném můstku jej bylo díky pracujícím vojákům dostatek.

Organizace závodu skvěle šlapala a pochvalná slova na adresu pořadatelů lze dokázat tím, že se sto padesát dva skoků odehrálo v celkovém čase dvou hodin dvaceti minut. Sbor rozhodčích proto rozhodl, že každý závodník bude mít k dispozici tři skoky, které budou počítány do skokanského závodu, první dva navíc budou počítány pro závod kombinovaný. Zvítězil Willen Dick před Henry Ljungmannem a Františkem Wendem. Třinácté místo ve skoku zajistilo první v severské kombinaci Otakaru Německému.

To nejlepší si však skokané našetřili na mimosoutěžní skoky. Pro exhibici si každý závodník vystoupil na nájezdu výš, než jaký byl nájezd v soutěži, a předváděli jeden pokus krásnější než druhý. Všechny skoky ustáté a odjeté – Lauener 40 metrů, Dick 42, Wende 40, Burkert 41. Své pověsti dostál Henry Ljungman. Nor za úžasu přihlížejících skočil nejdelší pokus dne – 49 metrů!

(bog, FIS 1925)
redakce@trutnovinky.cz
Foto: www.fis1925.com